Měl jsem to štěstí, že jsem v totalitních 80. letech měl tu čest a možnost mít atletickou přípravu, ač moje sportovní disciplína byla jiná, u trenéra Jaroslava Šmída, manžela Heleny Fibingerové. Jenom si připomeňme, kdo byla Helena Fibingerová. Nejlepší československá koulařka všech dob, mistryně světa a několikanásobná mistryně Evropy, která do dnešní doby drží již 46 let světový rekord ve vrhu koulí. Nesmírně jsem si vážil jejího kamarádství a dalších olympioniků se kterými jsem se v té době potkal. Velkou základnu naší reprezentace tvořili příslušníci Dukly Praha. Jako příklad mohu uvést reprezentanta koulaře Jardu Brabce. Čtenář asi tuší, kam svoji úvahou směřuji a to do roku 1984, kdy na příkaz sovětského politbyra, jehož jsme byli satelitem, bylo sportovcům takzvaného východního bloku a českým sportovcům zapovězen start na olympijských hrách v Los Angels v USA. Olympiáda je nejvyšší metou pro všechny sportovce, na kterou se připravujícelý život a s prolitím spousty slz pokračovali jako skuteční profesionálové ve své sportovní kariéře. Věřil jsem, bohužel marně, že tohoto selektivního výběru, nebo spíše určení kolektivní viny pro sportovce se již nedočkám. Chyba lávky, neboli má analytická slepota mi měla otevřít oči směrem k americké ,,výjimečnosti." Američtí nadlidé válčili ve Vietnamu, likvidovali civilní obyvatelstvo a při tom vesele pořádali olympijské hry v roce 1960. Nikdo jejich hry nebojkotoval.