Nejen já, ale i další kolegové předpokládali, že je to nepovedený vtip amerického přednášejícího, který měl za sebou, stejně jako někteří jeho kolegové, kteří vedli náš výcvik, aspoň dvě túry ve vietnamské válce. Když jsem se osmělil a vznesl dotaz, neboť v roce 1991, kdy jsem tuto stáž absolvoval, se mi jevila získaná svoboda tisku úplně neskutečná proti minulému režimu. Za minulého režimu jsme se naučili díky dennímu tisku číst mezi řádky.

Výše zmíněný instruktor pravděpodobně tuto nebo podobnou otázku čekal, při odpovědi na ni si mě náležitě vychutnal, zda vím, nebo zda je mi známo, kolik zahyne lidí ročně rukou teroristů. Samozřejmě jsem to nevěděl.

Hlubokým hlasem a s patřičnou dikcí sdělil v naprostém tichu, kde by bylo slyšet spadnutí špendlíku na zem, že novináři mají na svědomí více lidských životů než teroristé, a to i nepřímo. Od té doby už uplynulo 29 let, úroveň novinařiny se proměnila v mnohdy hlubokou stoku. Ukázkový příklad, ke kterému se chci vrátit, byla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně Martiny Kušnírové. Co bylo pozoruhodné, jak je zvykem ve slovenských i českých luzích a hájích, unikaly útržky ze spisů určitým novinářům. Tito presstituti už věděli od začátku, kdo je podezřelým, kdo je vrahem. Politický humbuk, který kolem této vraždy nastal, bych mohl přirovnat k vraždě amerického prezidenta J. F. Kennedyho.