Před revolucí se říkalo, že řemeslo má zlaté dno a dobrý řemeslník na tom byl finančně mnohem lépe, než úředník či vysokoškolsky vzdělaný člověk. Ale nebylo to jen o penězích. Hlavně jsme si dobrých řemeslníků vážili, nikdo nepovažoval vyučeného pekaře za póvl, protože je jen vyučen. Před pokrývačem se hrbil i docent, pokud mu teklo střechou. A dnes?

Od revoluce u nás započal boom maturit a vysokoškolských diplomů lhostejno v jakém oboru, ale nemít alespoň maturitu je společensky nepřípustné. Naučili jsme naše mladé, že manuální práce je cosi odporného, cosi ponižujícího! A tak máme tisíce absolventů obchodních akademii a ještě hůře gymnázii, kteří sice mají maturitu, ale zato nemají nejmenší šanci se uplatnit na trhu práce. Množí se nám tady absolventi vysokoškolských pseudo oborů, které sice nemají žádný společenský význam, ale zato výborně doplňují řady příživníků v neziskovkách. Nebo je schopen mi někdo vysvětlit, k čemu je vysoká škola na gender, sociální vědy či jiné pavědy?

Jak z této situace ven? Je třeba, aby si ti, co pohrdají lidmi manuálně pracujícími uvědomili, že žijí jen díky jejich práci. Jedí chléb, který upekl pekař, bydlí v domě, který postavili zedníci, studují z knih, které vytiskl tiskař a svázal knihař a tak bych mohla pokračovat do nekonečna. Ono je jednoduché nad něčím, nebo někým ohrnovat nos, ale těžší je, v jejich práci je nahradit!