Evropská unie čelí v posledních měsících patrně největší výzvě za celou dobu svého trvání. Příliv uprchlíků z chudých a rozvrácených zemí Blízkého a Středního východu a ze severní Afriky může do budoucna poškodit stabilitu členských států i soudržnost Unie jako celku.

Je jistě možné a potřebné hovořit o ideových příčinách této krize, o chybách v zahraniční politice Unie i členských zemí. Je možné a potřebné uvažovat o tom, zda a jak uprchlickou vlnu regulovat a nakolik nynější unijní legislativa odpovídá dnešní situaci. Musíme taky znát hranice svých možností a sil, jinak naděláme víc škody než užitku. Při tom při všem je však zároveň třeba vytknout před závorku jedno:

Do Evropské unie jsme před časem vstoupili dobrovolně a rádi, po zlé zkušenosti se čtyřiceti lety nesvobody a nesamostatnosti. Řadu let jsme pak rádi přijímali a dosud přijímáme pomoc, na níž se podílejí hlavně naši bohatší a silnější spojenci. Spojenectví však také znamená být solidární a ctít vzájemné závazky. Přišel čas, abychom dali najevo, že o tom víme.

Společnost, která žije ve stresu a v obavách, snadno podléhá různým populistům a lidem se zálibou v primitivní a násilné politice. Mysleme na to, že vnitropolitické stability a pocitu bezpečí nesmíme dosahovat na úkor demokratického uspořádání naší společnosti.