Nemusel jsem ani klepat na dveře, pan profesor Hájek věděl, že tu hodinu přijdu a asi se díval z okna a tak mně otevřel dveře dřív, než jsem stačil klepat.

Byl jako vždy nadmíru smělý, křehký, poctivý v práci jako švýcarský hodinář a tak poté, co jsem pozdravil jeho syna a paní, jsme šli do místnosti, kde si myslel, že není odposlech. Věděl, že je otázkou času, než mně vyhostí a já též.

Radil mi, abych se v zájmu Kurdů spojil s Pavlem Kohoutem ve Vídni, který mi pomůže otevřít cestu k Bruno Kreiskému a kladl dost velký důraz na to, abych se dostal ke Kreiskému, vkládal do něj velké naděje v podpoře Kurdů a sdělil mi, že než dorazím po vyhoštění z ČSSR ke Kohoutovi do Vídně, bude už o mně informován.

Na Pavla Tigrida kontakt nebyl potřeba, cestu jsem už znal díky svému příteli chartistovi Prokopu Voskovcovi a Vlastě Voskovcové, kteří už byli oficiálně vystěhováni do Paříže a též díky Gerarde Londonovi (synovi Arthura Londona), který vystudoval lékařskou fakultu v Paříži a ještě díky paní Heleně Ghassemlou, manželky Doc. Dr. Abdula Rahmana Ghassemlou, předsedy Kurdské demokratické strany v Iránu, která se dostala do vojenského střetu s nově vytvořenou Islámskou republikou Irán.

Krátce po té návštěvě jsem byl skutečně vyhoštěn, a když mně francouzská vláda udělila stipendium pro atestaci, usadil jsem se v Paříži.