Zbyněk Fiala: Čínský týden

Vrcholná schůzka zemí Asijsko-pacifického hospodářského společenství APEC v Pekingu byla Čínou využita jako definitivní potvrzení velmocenského postavení hostitelské země. Do necelého týdne se vešly čtyři významné dohody a smlouvy – s Ruskem o dodávkách plynu z nalezišť, ze kterých dnes čerpá Evropa, s novým ekonomickým obrem Jižní Koreou o bezcelní zóně a se Spojenými státy o snížení emisí skleníkových plynů.

Navíc ještě čínsko-jihokorejská smlouva, která má odstranit prakticky veškerá cla s výjimkou automobilového průmyslu, jako zázrakem vylepšila i čínsko-japonské vztahy. Demonstrovala to fotka, na které si čínský prezident Si Ťin-pching a japonský premiér Šinzó Abe poprvé podali ruce, pravda, s kamenným výrazem v tváři. Dopracovali se k tomu diplomatickým manévrem, kterým se odsunul do pozadí reálný konflikt, vyhrocený přítomností válečných lodí u sporných ostrovů ve Východočínském moři. Trik dostal podobu prohlášení, že obě země mají na věc „různý názor“. Japonský premiér tak nemusel ustoupit od oficiálního postoje, že nejde o „územní spor“, neboť Japonsko si je svým právem jisto.

Podaná ruka vyvolala v japonských hospodářských kruzích opravdové nadšení. Nelze se divit, přímé japonské investice do Číny neustály dvouleté napětí a poklesly od ledna do srpna o 43 procent ve srovnání s předchozím rokem. Netřeba dodat, že japonská ekonomika trpí chronickou stagnací, zatímco čínská stále prudce roste (byť aktuální růst o 7,5 procenta je ve srovnání s minulostí „zpomalením“).

„Je to obrovský krok ke zlepšení,“ prohlásil Sadajuki Sakakibara, předseda federace japonských ekonomických organizací Keidanren. „Patří to k nejvýznamnějším událostem poslední doby.“

A pak tu byla ještě zdánlivě okrajová, ale významem dalekosáhlá dohoda o „cestovní mapě“ k Asijsko-pacifické dohodě o volném obchodu FTAAP, kterou členské státy APEC zároveň potvrzují svůj rámcový souhlas s takovou dohodou. Nejbližší dva roky budou věnovány přípravě studie o obecných vlastnostech projektu (feasibility study), která umožní konkretizovat zadání.

Sdružení APEC se dlouho k takovému formálnímu souhlasu nemělo, ale na nynější schůzce dostal strategický význam, protože tak odrazil pokus Čínu izolovat americkou smlouvou o transpacifickém partnerství TPP. Smlouva TPP, kterou chtějí Spojené státy uzavřít jen se skupinou čínských sousedů a dalších zemí, aby si uchovaly zbytky své dominance, se tak nakonec má stát jen krůčkem na cestě k široké smlouvě FTAAP, kde bude přirozeným hegemonem Čína.

Dodat snad lze jen to, že pokud je strategickým cílem zahraniční politiky Spojených států izolace Ruska a Číny v pozici osamělých obrů, moc se to nedaří. Znovu to potvrzuje obavy, že zahraničně-politický tým Obamovy administrativy (hlavně jeho poradci, kteří si monopolizují přístup k prezidentovi), operuje ve světě, který neexistuje.

Klimatická dohoda je realističtější. Ve světle těchto událostí vypadá jako třešnička na dortu - pouhé politické prohlášení, které má dva největší znečišťovatele atmosféry zbavit nálepky odpůrců globální dohody o klimatu. Spojené státy se zavazují, že sníží emise skleníkových plynů do roku 2025 o 28 procent ve srovnání s rokem 2005, takže zdvojnásobí původně uvažované tempo snižování emisí. Pokud to ovšem schválí Kongres, který na to moc nevypadá. Čínský závazek je nepoměrně skromnější, emise nebude po roce 2030 zvyšovat a zároveň zvýší podíl „čistých“ zdrojů na 20 procent. Budou v tom jistě zahrnuty i jaderné zdroje, ale vývoj posledních let ukázal, že jaderná realita zaostává za plány a tak převyšují ji investice do obnovitelných zdrojů.

Nejde však o cíle, jako o cestu. Skutečnost, že obě země přijaly konkrétní závazky, umožňuje dlouhodobé plánování těch, kdo to budou realizovat, tedy podnikové sféry. Jistota perspektivy umožňuje financovat investice prostřednictvím bank. V Americe se podniky Kongresu ptát nemusí, ale může jim chybět nějaký výhodnější daňový režim. V Číně je to všechno snazší, protože banky jsou státní a nemají problém s uvolněním peněz podle nějaké generální linie.

Samotná smlouva tak může mít budoucnost nejistou, ale už ochota přihlásit se k tématu znamená výkop do nového utkání. Ve výzkumu jsou Spojené státy nepoměrně vepředu a ženou jej peníze rizikových fondů, do kterých vkládají zdroje hlavně ti, kdo předtím vyhráli elektronickou revoluci. V realizaci však rozhodne nástup Číny. Prvním poraženým byla EU, která musela odpískat spor o podmínky, ve kterých se vyrábějí čínské solární panely („Dumping!“ „Nepovolená státní podpora!“). Environmentální technologie tak budou novým exportním trumfem čínského průmyslu.

Pokud jde o samotnou klimatickou dohodu, může značně usnadnit globální vyjednávání, ale měla by zapůsobit i vnitropoliticky. V Pekingu byla po dobu jednání APEC prakticky zakázána doprava, aby se tam dalo dýchat. Také v energetice narazilo levné uhlí na zdravotní odolnost obyvatelstva. Závazek zastavit emise znamená ukončit investice do fosilních elektráren.

O emisích se nedávno mluvilo i v Praze na semináři k další zprávě vědců Mezinárodního panelu o klimatických změnách. Pozoruhodnou myšlenku tam pronesl český klimatolog Radim Tolasz, který radí neupínat se na emise, ale prosazovat racionalitu do veškerého chování. Dělat věci rozumně.

Je pravděpodobné, že Číňané si tuto souvislost uvědomují také. Není možné nahradit dnešní nesmyslnou nadprodukci energie obnovitelnými zdroji – a ani by to nemělo smysl. Musíme snižovat energetické nároky nejen úsporami, ale také novým přístupem k tomu, co opravdu chceme a jak toho dosáhnout. Strukturálními změnami. Americký autor Andrew Winston jim říká „velký obrat“ (The Big Pivot – Radically Practical Strategies for a Hotter, Scarcer, and More Open World. Harvard Business School Publishing 2014).

V takovém případě budou technologie pro obnovitelné zdroje a ochranu prostředí novým růstovým oborem, který nahradí produkci čadících komínů.

Naivku by napadlo, že je to příležitost pro český průmysl. Ale ten k tomu může přistoupit i jinak, že doveze levná čínská zařízení na ochranu prostředí, aby tolik nesmrděl, jak se pokouší přežít svou smrt. Proč se zabývat budoucností, dokud kralujeme minulosti?

Co tedy přinesl čínský týden? Svět se během něj dost změnil.

Čína dostane z Ruska nerostné zdroje, které mohou Evropě chybět. Můžeme je nahradit ukrajinským břidličným plynem, pokud tam nějaký je a jsme ochotni se k němu brodit politickým močálem bez konce.

Potenciál bezcelní zóny mezi Čínou a Jižní Koreu lze těžko docenit. Jižní Korea je země, která nejmocněji uchopila nové prostředí informačních sítí a má nejvyšší tempa zvyšování vzdělanosti na světě. Přesouvá se do role světového centra inovací.

Japonsko má průmyslový potenciál srovnatelný s Německem a stejný je tam i kult kvality. Obojí může Čínu výrazně obohatit.

Čína k tomu dodá rychlejší manévrovací schopnost (centrální stanovení priorit, státní banky) a množství. Má to svá rizika, ale porovnání s liberálními ekonomikami jasně ukazuje, kde jsou větší.

Publikováno se souhlasem vydavatele