Řecká krize a nejrůznější pokusy, jak z toho vykličkovat, vyvolaly spoustu otázek, které bychom neměli vztahovat jen ke zvláštnostem chování některých Řeků. Možná jim jenom jejich neštěstí usnadnilo pochopit, jak je celá naše ekonomie, jejíž podstatou je dluh, na hlavu. Nemůžeme se dívat na dluh jako cosi hříšného, a přitom souhlasit s tím, že drtivá většina peněz v oběhu nepředstavuje nic jiného, vznikla v komerčních bankách emisí dluhu. Peníze by přitom mohly stejně dobře vznikat jako protihodnota něčeho reálného, co už tady je. Byly by spíš fakturou než dlužním úpisem. Jde o to, aby ekonomiku promazávaly a umožnily její hladší fingování, nikoliv, aby byly chomoutem, který si nasadíme a přeměníme tak práci v posluhování a bezvýchodnou otročinu.

Kdykoliv jsou banky chvíli zavřené, třeba proto, že v nich náhle nic není, tento druhý typ měny (protipól reálného zboží nebo služby) dostává příležitost. Improvizované místní měny vznikají spontánně, obyčejně v prostředí solidární místní ekonomiky. Nahrazují barter. Já vyrobím, ty vyrobíš, já pomůžu, ty pomůžeš. Prostřednictvím papírků se do toho vtahují i lidé, které neznám, a s nimi jejich vzájemně se doplňující okruhy pracovních činností.

V Řecku se to rozebíhá podobně jako předtím v krachující Argentině. Tam se ale dostali dál, protože argentinské banky byly mimo provoz dlouhé měsíce. Model neformálního peněžnictví se potom tak úspěšně rozvinul, že argentinské úřady musely vydat velký objem zfalšovaných poukázek, aby zkrachoval a ustoupil vracející se národní měně.

V Řecku teď začaly kolovat poukázky „tem“, projektově připravená domácí náhražka eura, dále improvizované časové poukázky (potvrzení o práci, kredity za odpracovanou hodinu) umožňující směnu služeb, a občas probíhá i směna samotných služeb bez poukázek. Urychlil se taky rozvoj komunit kolem zemědělců, i když teď to spíš připomíná potravinovou pomoc (zemědělec potřebuje, aby mu zákazníci přežili).

http://www.theguardian.com/world/2015/jul/17/solidarity-economy-greece-mixed-fortunes