Zrovna jsem chtěl začít psát o návštěvě Univerzity čínské medicíny provincie Če-ťiang v e městě Chang-čou, když český Senát projednával návrh, aby čínská tradiční medicína byla vyňata ze zdravotnického zákona. Předkládající senátorka Alena Dernerová, podepřená názory České lékařské komory, Purkyňovy lékařské společnosti či řadou vědeckých ústavů a lékařských fakult žádala odlišení lékařského oboru medicíny, který se u nás studuje šest let, a tradiční čínské medicíny, kterou považuje za léčitelství.

Neříká, že léčitelství nepomáhá, ale měl by je upravovat jiný zákon, o kterém by se mělo začít jednat. Vyřazení ze zdravotnického zákona ovšem akupunkturu vyřadí i ze zdravotního pojištění. Pokud vám pomáhá víc než prášky, máte smůlu. Na prášky vám pojišťovna přispěje, na jehly ne. První vznikající české kliniky tradičního čínského lékařství – například v Hradci Králové – mají o čem přemýšlet.

Na univerzitě v Chang-čou je tradiční čínská medicína prostě medicínou, učí se tam obě, i ta „evropská“. Řada předmětů je však bližší třeba výuce na přírodovědě, protože nezbytné jsou důkladné znalosti botaniky a zoologie. Nekonečné regály vzorků nejrůznějších přírodních léčiv lze spatřit v muzeu této disciplíny, které je součástí univerzitního kampusu. Procházeli jsme jeho sály ve skupině, kterou vedl Jiří Paroubek, a potkávali skupinky studentů, kteří pak musí při zkoušce všechny tyto léčivé preparáty popsat.

Laikům to nejspíš neřekne nic, stejně výklad o jejich funkcích. Potlačují třeba „oheň“ v těle. Zánět? Ne. Horečku? Ne. Oheň je z jiného pojmového aparátu, kterým tato disciplína řeší zdravotní problémy člověka. Praktická lekce pak proběhla v přízemí. Na dotaz, zda někoho něco nebolí, postěžoval si Jiří Paroubek na nějaký drobný ranní problém, a už ležel svlečený na lůžku se zády plnými ostnů jako ježek. Když jsme po nějaké čtvrthodince odcházeli, bolest byla pryč. Na vedlejším lůžku čekal na úlevu místní muž, který měl na zádech baňky.

Ani výklady principů akupunktury nejsou jednoduché, snadno lze pochopit jen to, že existují pradávné mapy citlivých bodů, které je třeba dokonale zvládnut, umět je přenést na konkrétní tělo, a pak to cvičit, cvičit, cvičit. O tom, jaké fyziologické a psychické mechanismy jsou pod tím, probírají bezpočetné mezinárodní konference. Odborníci se tam mohou se hádat, proč to funguje, ale méně bude sporů o tom, zda to funguje.