Chybělo, že nabídne kurzy o čerpání z evropských fondů. Mohl se opřít o důvěru domácí veřejnosti, kde pouhých 79 procent občanů neschvaluje kroky vlády. Mohl také poukázat na „tu pěknou čtyři mínus“, tedy na naději, že když nastane zázrak a země se neutopí v rozvratu, může letošní rok skončit s růstem na nule. Nejvtipnější bylo, když to doprovodil odmítnutím podpisu pod pakt o dluhové brzdě, čímž dal najevo, že české tupé škrty sledují všechno jiné, jen ne snižování dluhů.

Česko pod moudrým vedením pravicové trojkoalice sestupuje stále hlouběji pod ochranný kryt bezvýznamnosti. Už mnohokrát se to vyplatilo, když se ničivé poryvy finančních bouří přehnaly nad našimi hlavami a nestáli jsme jim za pozornost. Nyní tedy premiér Petr Nečas uctivě vystoupil i z toho místečka na okraji EU, které jsme si vydobyli naší neschopností využívat alespoň těch evropských mechanismů, které byly vytvořeny v náš prospěch, a odmítl se připojit k solidárnímu gestu v podobě fiskálního paktu či „dluhové brzdy“. Protestnímu brumlání ministra zahraniční Karla Schwarzenberga nikdo nevěnoval pozornost.

Celý fiskální pakt má skutečně spíše symbolický charakter. Má podpořit společné obranné kroky proti útokům finančních trhů, které mohou udělat z malého škrábnutí celkovou sepsi. Přirozeně, že daleko větší efekt v těchto obranných bojích má přesně opačný nástroj, kterým je další uvolňování stamiliard euro Evropskou centrální bankou v podobě laciných tříletých repo operací, tedy půjček proti širokému okruhu cenných papírů. Tím se vyrovnává odkrvení způsobené přímou pomoci eurozóny Řecku a dalším zemím a „dobrovolnými“ ztrátami investorů do řeckých státních dluhopisů.

CDS přestalo strašit

Bruselská vrcholná schůzka, na které se dluhová brzda podepisovala, přitom prožila jeden důležitý úlevný moment – autoritativní orgán konstatoval, že ona „dobrovolná“ výměna i s mírným násilím vůči zbytku nedobrovolníků nepředstavuje „default event“, to znamená, že nespouští plnění pro držitele pojištění CDS. Berme to tak, že z autoritativních míst se zakázala další evropská bankovní krize, kterou by hrátky s CDS nepochybně rozpoutaly.

Ukazuje to, že hlavní problém systému nespočíval ani tak v nevyváženosti vztahů mezi centrem a periférií eurozóny, která na jedné straně (hlavně německé a francouzské) hromadila aktiva, a na druhé straně (hlavně řecké, španělské a portugalské) hromadila závazky. To se dá napravit. Mnohem větší problém spočíval v nezodpovědné deregulaci finančních trhů, která pak tohle všechno převedla na nesmírně nákladné, obtížně řešitelné a naprosto zbytečné finanční krize, jejichž důsledkem jsou obrovské přesuny bohatství za nic.