Leknutí z poklesu české ekonomiky ve druhém čtvrtletí musíme posunout trochu zpátky, zachycuje situaci jen do konce června. Tedy do doby, kdy jsme měli pocit, že už máme koronavirovou krizi za sebou a teď nás čeká závrať z raketového vzestupu na ozdravené úrovně. Jenže, „čo bolo, bolo“, jak praví klasik. Počty nakažených covidem-19 se vrátily k rekordním úrovním a nákaza znovu začíná dostávat komunitní charakter. Trasování nepomáhá, nevíme, kde se to dá chytit. Argumenty proti plošným opatřením už jsou jen ekonomické, prostě na ně nemáme. Ale tohle není tesáno do kamene, stejně dobře si nemůžeme dovolit ani určitou míru nákazy. Závrať ze vzestupu se odkládá.

Pohled na podrobnější čísla, která už máme v tuto chvíli k dispozici (na rozdíl od předběžných odhadů, která nabídla leknutí, ale nebylo jasné z čeho), ukazují vyšší míru poklesu zpracovatelského průmyslu. Je to skoro o 15 procent. Není to nejhorší cifra z celého výkazu, výkony obchodu, dopravy, ubytování a pohostinství spadly dokonce o pětinu, ale na průmyslu nám nejvíc záleží. Nebyla to jen věc karantén, klesala také zahraniční poptávka skoro o 8 procent, což je určující pro naši jednostranně orientovanou ekonomiku směrem ven (viz zde).

Znamená to, že tady doma se můžeme povzbuzovat do omrzení (a totálního vyčerpání rozpočtových možností), a bude nám to houby platné, dokud se nevzpamatují ti v zahraničí, kteří to od nás kupují. Jádro pudla však může být v tom, že mezitím už mohou chtít něco úplně jiného.

Ano, zdravotní dopad pandemie byl u nás lepší než jinde z pohledu zatížení lůžek intenzívní péče i celkového počtu mrtvých, to je skvělé. Dokonce ani to, co je možná ona druhá vlna, která teď znovu zvyšuje nemocnost, zatím neohrožuje kriticky náš zdravotní systém. Fajn, jsme pořád docela v kondici. Ale to nestačí, nemocný je náš ekonomický systém. Tady doporučuji nejprve roušku před vlivem zavedeným mouder, které nás do toho dostaly, potom mikroskopickou analýzu potenciálních jader skutečně domácí ekonomiky, a nakonec zelené brýle, kterými bychom zaznamenali, kde jsou skutečné budoucí příležitosti.

Slabiny současného ekonomického uvažování už nemusíme hledat jen v izolovaných analýzách několika ekonomických disidentů, které bylo radno číst raději pod peřinou s baterkou v ruce. Občas to prosakuje i z vyjádření zástupců ekonomického mainstreamu. Například Jan Bureš z Patrie a Petr Dufek z ČSOB mají výhrady ke zrušení superhrubé mzdy formou zavedení 15 procentní daňové sazby, která má platit pro široké rozpětí příjmových úrovní. Tato velice drahá daňová změna, která zadělává na dlouhodobý vážný rozpočtový problém, podle nich nemusí být udržitelná a nenaplní ani předpokládané makroekonomické cíle, kde má povzbudit poptávku (viz zde).