Krátce poté, co byl ruský zásah v Sýrii vyhodnocen americkými generály jako vojensky efektivní, prezident Vladimír Putin nařídil stažení hlavních sil Ruska ze syrského bojiště. Síly syrského prezidenta Bašára Asáda se natolik vzpamatovaly, že podle zpráv z minulého týdne už chystají velkou jarní ofenzívu, která by měla vyhnat ISIS z centrální části země a zbavit přístupu k ropným polím.

Šachová hra, kterou Putin hraje, nabízí několik situací s vyhlídkami minimálně na remízu.

První: To nejdůležitější se podařilo. Letecké údery umožnily zastavit postup ISIS a zformovat pozemní síly, ve kterých syrská armáda spolupracuje s Kurdy, libanonským šíitským Hizballáhem a íránskými instruktory, možná i s bojovníky z Íránu. Ruská podpora ze vzduchu však začíná být kontraproduktivní, protože narůstají zprávy o civilních obětech. I kdyby nebyly úplně pravdivé, těžko jim zabránit jinak, než že se s bombardováním přestane. Země se stejně nedá osvobodit jinak než po zemi.

Do hry zároveň vstupuje nová figura, kterou jsou evropští platící diváci v komedii o uprchlících. Nejde o to, že by snad lidé, kteří prchají z válečných trosek, netrpěli a nepotřebovali účinnou pomoc. Ale uprchlíci byli až dosud vnímáni jen jako kulisa, která nepřekáží evropské podpoře dobrodružství, jehož cílem je svržení Asáda. Třeba kvůli plynovodu, saúdskému a tureckému soupeření nebo prostě kvůli potřebě někoho poddajnějšího, kdo by vyhovoval Američanům.

Teď však tato zaslepenost přináší shnilé vnitropolitické plody, jak ukázaly zemské volby v Německu a průzkumy veřejného mínění po celé EU. A Turecku byla umožněna pozice, ze které je schopno Evropu vydírat. Tohle si musí EU vyřešit sama, avšak příležitost k očistnému procesu a přehodnocení zahraničních priorit Evropy by byla zmařena, kdyby se Rusko nadále nabízelo jako pohodlný náhradní viník toho všeho.