Jestli se podaří naplňovat to, co bylo v Minsku dohodnuto, klobouk dolů. Výsledek minských jednání o mírovém řešení ukrajinské války vyvolává velké naděje, ale bude se mu těžko překonávat moře koncentrované nenávisti. Ztroskotat může už na rozdílné interpretaci účastníků. Bylo to patrné z toho, že ohlášené společné vystoupení před novináři bylo zrušeno. Místo toho ukrajinský prezident Petro Porošenko i ruský prezident Vladimír Putin chystali tiskovky sólově, po návratu domů. Před kamerami v Minsku tak zůstali jen německá kancléřka Angela Merkelová s francouzským prezidentem Francoisem Hollandem, aby se podělili o výsledek rekordních 17 hodin extrémně tvrdého vyjednávání. Mluvili opatrně o naději.

Měli za sebou opravdu drsný souboj, ve kterém hráli roli prostředníka i nárazníku mezi Ukrajinou a Putinem, reprezentujícím zájmy vzbouřenců. Ukrajinský ministr zahraničí Pavlo Klimkin ráno po twitteru hlásil, že členové některých delegací už „doslova usnuli“. Jistěže ne všichni. Živě si dovedu představit, že Porošenko i Putin mají dlouhé noci slušně natrénované. Holland může být zhýčkaný koňakem, ale Merkelová je od pohledu železná baba. Bylo na ní vidět, že chce za každou cenu ukončit ty strašlivé statistiky z dějiště bojů, kde největší počty obětí patří civilistům. A kolem mrtvých procházejí živí, kterým raketa či střela z minometu odnesly střechu i celou existenci. Každý den války navyšuje astronomické náklady na rekonstrukci, o kterou se musí nakonec podělit všichni u stolu.

Když se jednání přehoupla ze středy na čtvrtek, do světa vylétla ruská zpráva, že Porošenko na poslední chvíli odmítl zásady autonomie vzbouřeneckých oblastí Doněcka a Luhanska, stejně jako vedení demarkační linie, která má tvořit osu demilitarizované zóny. Bylo asi 10:30, když Putin odešel beze slova ze sálu a po něm i Porošenko brblající cosi o nepřijatelnosti ruských požadavků.

http://www.nytimes.com/2015/02/13/world/europe/ukraine-talks-cease-fire.html

Spor byl o míru decentralizace. Vzbouřenci s podporou Ruska chtěli federaci s nezávislostí na zahraniční a hospodářské politice Kyjeva (izolace před vstupem do NATO a obnovení hospodářských vztahů s Ruskem). To Porošenko odmítal. Stejně tak se mu nelíbilo stanovení linie příměří podle aktuálního stavu bojiště, tedy mnohem hlouběji do ukrajinského území, než bylo v Minsku dohodnuto loni v září. Když se však předtím dlouhé hodiny probírala loňská dvanáctibodová dohoda, bylo jasné, že zbylo málo z toho, na čem se dá i dnes reálně trvat.