Hodnotu takové osoby známe už ze zákonů legendárního profesora Parkinsona, hledajícího řešení pro situaci, kdy nemáme muže, který má vždycky pravdu. Ale co když máme někoho, kdo se vždycky mýlí? Což se ho zeptat, a potom udělat pravý opak? V tomhle je Václav Klaus nenahraditelný, nemá smysl ho volbami zdvojovat někým, kdo by mu chtěl tuto pozici urvat. Važme si Klause, ať už bude sedět kdekoliv.

Na začátku je problém. S amnestií je to jako s globálním oteplováním, prohlubováním integrace Evropské unie nebo zachováním sociálního státu, prezident Václav Klaus volí varianty, jejichž efekt spočívá v tom, že drtivé většině občanů spolehlivě škodí. Avšak to, co je škoda pro jedny, je pozoruhodný přínos pro druhé (byť podstatně méně početné).

U amnestie si to nemusíme složitě vysvětlovat, zvlášť když kámen, který některým lidem spadl ze srdce, je bohatě vyvážen balíkem, který tito lidé vyhráli na cestu. Shrábnutý jackpot spočívá v tom, že peníze, které dosud patřily do kategorie „výnos z trestné činnosti“, budou přezdobeny právní fikcí, že se žádná trestná činnost nestala. Takhle vám je nevyčistí žádná prádelna.