Obama se sice mediálně snažil veřejnost přesvědčit, že zásah chce, na druhou stranu však různými postranními komentáři dával najevo, že o vojenském řešení není přesvědčen a když někdo přijde s mírovým řešením, je mu vlastně nakloněn. Tím případnou vojenskou operaci a zejména její odstrašující účinek úplně pohřbil. Neuvědomil si však, že tím pohřbil i sám sebe.

Hrozba vojenského útoku totiž působí na jeho adresáta jen tehdy, je-li míněna vážně, je reálná, adekvátní a hlavně – je provedena rychle a relativně bezbolestně. Lavírování, které předvádí současný šéf Bílého domu, dává tušit, že akce není příliš seriózní, stejně tak zpochybňuje i samotný účel – potrestání diktátora za použití chemických zbraní proti vlastním lidem (copak o masakru civilního obyvatelstva se vyjednává?). Rychle akce už nyní provedena není, s čímž tedy mizí i její odstrašující účinek, a i nerozhodnost ohledně postupu naznačuje, že není ani příliš reálná.

Ofenzíva z Kremlu

Protivníci samozřejmě Obamovu slabost okamžitě vycítili. Rusko, spolu se Sýrií, a za přizvukování Íránu a Číny připravili plán, jak Sýrii chemických zbraní zbavit. Obama bez ohledu na to, jaké země mu nabídku předkládají a už jen proto by se před ní měl mít na pozoru, ji kvitoval. To však není ústupek Západu, jak si myslí francouzský ministr zahraničí Fabius, ale naopak Asadovi a jeho spojencům.