Sledujíce jeho politické manévry, nemůžeme mu upřít jistou dávku geniality. Když vystupuje uvolněný v Týdnu s prezidentem v rozhovoru s Jaroslavem Soukupem, působí dojmem moudrého muže, díky svým dlouholetým zkušenostem a mírně pokročilému věku schopného nadhledu a obvykle nalézajícího správná řešení problémů, o nichž je řeč.

Trapnosti a veselí nastávají, když se vydá do světa justice. Má vlastní představu, jak by měly jednotlivé složky resortu spravedlnosti fungovat a posuzuje události podle nich. Vůbec si nepřipustí, že resort spravedlnosti se neřídí jeho diletantskými představami, ale ústavou, zákony a zvykovým právem, tedy že všecko je jinak, než si myslí. Ke všemu se obklopuje rádci, kteří jsou na tom stejně nebo ještě hůř než on, popřípadě jsou sice vědoucí, ale lokajská nátura jim nedovolí mu odporovat.

Je-li pravda, že se v Rakousku chlubil, že sesadil předsedu Nejvyššího správního soudu Josefa Baxu, možná v tu chvíli věřil, že to tak je, protože podle jeho představ by takovou pravomoc měl mít. Není to ani velká ostuda, protože jeho rakouští partneři asi vědí, jak se věci mají. Zejména jim to může být jedno, takže nanejvýš se chápavě pousmáli nad „vytahováním“ komického starce.