Propašování Viki do kasáren byl Pepův husarský kousek. Mariánskolázeňský pluk  nebyl jen tak ledajaká jednotka. Patřil mezi tzv. prvosledové útvary, které musely být stále připraveny k okamžitému bojovému nasazení. Byla v něm jinak „vojna jako řemen“, někdy až připomínající poměry v Cizinecké legii. Ostraha kasáren měla být tak dokonalá, že proniknutí nepovolané osoby dovnitř bylo nepředstavitelné. Ale Pepa všechna opatření překonal a slečnu v kasárnách ubytoval.

Idylka netrvala dlouho. Pobyt dívenky v zednické boudě a návštěvy milování chtivých vojáčků se nedaly utajit. Někdo, možná ze závisti, že nepatří mezi vyvolené návštěvníky, udal nepřístojnost velitelství pluku. Pro uprchlici si přijela policie. Její návštěvníci se museli podrobit venerologickému vyšetření, které naštěstí dopadlo dobře. Podrobili se také kázeňskému řízení. Pepu jako hlavního původce neplechy postihlo to nejhorší, co se tehdy vojákovi mohlo stát kromě popravy za velezradu: byl odsouzen k pobytu u kárné roty v Sabinově. S Viki se již nikdy nesetkal. Nevěděl ostatně, jak se jmenuje, kde ji hledat a po odpykání trestu měl jiné starosti.