Ale strana nepřímo zasahuje do našich životů a rozhodla se svobodně prát své špinavé prádlo před televizními kamerami. Usoudil jsem tedy, že si o pár štiplavých poznámek přímo řekla.
Dění po rozpadu „stojedničky“ působí dojmem, jako by se ODS chtěla zachránit nastolením demokratického centralismu. To je osvědčený nástroj marxistických stran bolševického typu, který jim umožnil pružně zvládat krizové situace. Hovoří se o něm jako o „demokratickém“, protože se přinejmenším předstírá, že před přijetím politického rozhodnutí proběhne široká diskuse zdola nahoru. Ve chvíli, kdy ji ústředí vyhodnotí a vydá rozhodnutí, demokracie končí a zavládne „centralismus bez přívlastku“: všichni se povinně řídí příkazy nejvyššího řídícího místa. Kdo se nepodřídí, musí z kola ven. Škála hypotetických postihů sahá od vyloučení ze strany až po fyzickou likvidaci.
Toto postihlo poslance ODS Jana Floriána a Tomáše Úlehlu a vlivného člena Tomáše Hrdličku, často označovaného za pražského „kmotra“ ODS, v této souvislosti za svůdce poslanců k opuštění sněmovního sálu. Na jejich „popravě“ se viditelně podílel místopředseda strany Jiří Pospíšil, bývalý ministr spravedlnosti.
Tomuto zákroku bych se ale zdráhal přiznat přívlastek „demokratický“, protože jeho realizátoři patrně žádnou vnitrostranickou diskusi nepřipustili a neproběhlo řízení na způsob kárného soudu, v němž by obvinění měli možnost se obhájit. Zůstal jen „centralismus“.
Veřejné praní špinavého prádla by umožnilo zveřejnění důkazů o působení Tomáše Hrdličky na odpadlíky, kdyby nějaké byly. Populista Jiří Pospíšil by se jimi jistě hrdě pochlubil. Avšak veřejnost se o žádných nedověděla. Nezbývá než si myslet, že prostě žádné nebyly. Takto nějak občas nakládají bývalí vojenští soudci v talárech soudců rádoby demokratického právního státu s běžnými obžalovanými. Jiří Pospíšil jako ministr spravedlnosti jim nekladl odpor a jako politik se nechová jinak.
Žádat bezprostředně po takovém zacházení s významnými členy, aby se do ODS vrátil Václav Klaus a zachránil ji, je ovšem pošetilost.
Jiří Pospíšil, se v televizním vystoupení při vysvětlování nutnosti vyloučení provinilců choval až hystericky. Okolnost, že právě on si přisvojil významnou úlohu v honu na Tomáše Hrdličku a vyloučené poslance, působí jako špatný vtip a současně varovný příznak hlubokého úpadku strany, její personální vyprázdněnosti.
Tento politizující advokátní koncipient se vyznačuje mimořádnou schopností přežít nejrůznější maléry. Jako capo di tutti capi pachatelů, odpovědných za zásah státních zástupců NSZ do trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi riskoval, že bude volán k odpovědnosti. Vyšel bez úhony, a nakonec se podílel na „popravě“ bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, které kdysi právě v „kauze Čunek“ poskytl záštitu.
Když jej z hodiny na hodinu odvolal z funkce ministra předseda vlády Petr Nečas, zdálo se, že jeho kariéra je u konce. Naopak jeho vnitrostranický vliv zesílil. Pro veřejnost patří k nejviditelnějším tvářím ODS.
Vedení strany nevadí, že nad ním visí stín „kauzy Vidnava“ (http://www.spoleksalamoun.com/view.php?cisloclanku=2012060302)- trestního stíhání, zatím směřujícího proti Pospíšilovu bývalému ekonomickému náměstkovi Františku Steinerovi a bývalému generálnímu řediteli Vězeňské služby ČR genmjr. Ludviku Kulovi.
Tato věc je hodně odlišná od „kauzy CASA“, v které se má exministryně Vlasta Parkanová odpovídat za uskutečnění špatného obchodu, na němž se podílela pouze formálně. K tomu, aby rozhodla bezchybně, jí chyběla znalost oboru, proti případným intrikám svých podřízených byla zcela bezbranná.
„Vidnava“ je odlišná i od nehody exmininistryně Daniely Kovářové, které podřízení podsunuli k podpisu stížnost pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu dvojice zlodějů, která má mít někde v úkrytu ukradených 74 milionů Kč.
Jiřímu Pospíšilovi v případě „Vidnavy“ nikdo nic nepodsunul. Věděl, nebo měl možnost vědět, že během vyjednávání o koupi budovy došlo k účelové změně vlastníka a zvýšení ceny. Určitě měl důvod aspoň tušit, že objekt se bude muset s velkými náklady opravit a upravit pro potřeby vězeňství. Mohl nebo měl vědět, že resort nemá na opravu a přestavbu stavby prostředky a není vůbec jisté, že se je někdy v budoucnu podaří získat, takže draze zaplacená budova bude pouze chátrat, aniž by z ní byl užitek. Bez jeho vědomí a souhlasného pokynu se obchod nemohl uskutečnit. Rozdíl mezi odpovědností obviněných podřízených a tou jeho spočívá ve velikosti: jeho je větší. Nebyl-li obviněn společně s nimi, je na místě zjistit, kdo a proč ho chrání.
Vybavuje se mi přísloví o kozlu zahradníkem: ve vztahu ke „kmotrům“ chce být strážcem dobrých mravů stejný Jiří Pospíšil, jehož spojení s plzeňským „kmotrem“ Romanem Jurečkem se stalo příslovečným. K právu hříšníků na spravedlivé nakládání se postavil stejně, jak se jako ministr spravedlnosti stavěl ke stížnostem na porušování pravidel spravedlivého procesu v trestním řízení.
ODS prožila těžké chvíle již po „sarajevskému atentátu“ v r.1998. Nastal odliv členů a boj o zachování jejího holého života. Do čela úsilí o záchranu strany se tehdy postavil Václav Klaus. Uspěl, i když jen dočasně. Není pravděpodobné, že se někomu podaří zopakovat jeho úspěch. Od lidí typu Jiřího Pospíšila jej nelze očekávat. Spíše můžeme počítat s vytlačením strany na okraj politického spektra. I ve vývoji stran dochází k střídání životních fází zrodu, rozkvětu a zániku. Příkladem budiž osud národně socialistické strany, která byla od r.1897 významnou součástí české politické scény až do komunistického puče v únoru r.1948. Po různých polistopadových pokusech o obnovu její staré politické slávy dnes její někdejší význam připomíná jen Paroubkova bezvýznamná pidistrana Národní socialisté – Levice 21.století, známá pod zkratkou LEV 21. Stejnou cestou nejspíš půjde i ODS.
Politická krize, jíž jsme svědky, není jen záležitostí ODS. Ve větší nebo menší míře zasahuje všechny parlamentní strany. Znejisťuje je a oslabuje. Krize otevírá přístupové cesty mimoparlamentním stranám k účasti ve volbách. Výsledek předčasných voleb je za těchto okolností nepředvídatelný a pro mnohé politiky bude překvapením.
Vyšlo 11.8.2013 na webu spolku Šalamoun a na Politikonu
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
