Ale strana nepřímo zasahuje do našich životů a rozhodla se svobodně prát své špinavé prádlo před televizními kamerami. Usoudil jsem tedy, že si o pár štiplavých poznámek přímo řekla.

Dění po rozpadu „stojedničky“ působí dojmem, jako by se ODS chtěla zachránit nastolením demokratického centralismu. To je osvědčený nástroj marxistických stran bolševického typu, který jim umožnil pružně zvládat krizové situace. Hovoří  se o něm jako o „demokratickém“, protože se přinejmenším předstírá, že před přijetím politického rozhodnutí proběhne široká diskuse zdola nahoru. Ve chvíli, kdy ji ústředí vyhodnotí a vydá rozhodnutí, demokracie končí a zavládne „centralismus bez přívlastku“: všichni se povinně řídí příkazy nejvyššího řídícího místa. Kdo se nepodřídí, musí z kola ven. Škála hypotetických postihů sahá od vyloučení ze strany až po fyzickou likvidaci.

Toto postihlo poslance ODS Jana Floriána a Tomáše Úlehlu a vlivného člena Tomáše Hrdličku, často označovaného za pražského „kmotra“ ODS, v této souvislosti za svůdce poslanců k opuštění sněmovního sálu. Na jejich „popravě“ se  viditelně podílel místopředseda strany Jiří Pospíšil, bývalý ministr spravedlnosti.

Tomuto zákroku bych se ale zdráhal přiznat přívlastek „demokratický“, protože jeho realizátoři patrně žádnou vnitrostranickou diskusi nepřipustili a neproběhlo řízení na způsob kárného soudu, v němž by obvinění měli možnost se obhájit. Zůstal jen „centralismus“.

Veřejné praní špinavého prádla by umožnilo zveřejnění důkazů o působení Tomáše Hrdličky na odpadlíky, kdyby nějaké byly. Populista Jiří Pospíšil by se jimi jistě hrdě pochlubil. Avšak veřejnost se o žádných nedověděla. Nezbývá než si myslet, že prostě žádné nebyly.  Takto nějak občas nakládají bývalí vojenští soudci v talárech soudců rádoby demokratického právního státu s běžnými obžalovanými. Jiří Pospíšil jako ministr spravedlnosti jim nekladl odpor a jako politik se nechová jinak.