Předvedl to např. v Reflexu z 31.července 2012 článkem „JUDr. Bradáčová a potřeba svatých obrázků“, převzatém s jeho svolením Neviditelným psem dne 2. srpna 2012, v němž se mimo jiné pustil do ministra Pavla Blažka kvůli jeho postupu při rozhodování o jmenování Lenky Bradáčové vrchní státní zástupkyní v Praze.

Vzal za bernou minci domněnku o odporu předsedy vlády k jejímu jmenování jako o důvodu odvolání Jiřího Pospíšila, která stojí pouze na lidových pověstech a bájích. Petr Nečas k nim ovšem zadal příčinu nevěrohodným vysvětlením náhlého pádu svého nejloajálnějšího poddaného a vehementním odmítáním nájezdů různých politiků na nového ministra, naléhajících na  rychlé jmenování Lenky Bradáčové. 

Bohumil Doležal dodal domněnce zdání věrohodnosti odkazem na údajné „administrativní pochybení“ při manipulaci s návrhem na jmenování Lenky Bradáčové, ke kterému ve skutečnosti nedošlo /více viz „Zavedení nového letopočtu v justici“ a „Škoda Pospíšila“ (sic!).

Již zde zakopl o neznalost práva a reálií. Pravomoc jmenovat vedoucího státního zástupce na návrh jeho nadřízeného je výlučnou osobní pravomocí ministra, nikoli ministerstva jako úřadu, jež ministrovi pouze poskytuje servis. Není proto důležité, kdy bylo podání doručeno na podatelnu ministerstva, ale kdy  je vzal na vědomí ministr. V tomto směru vypovídají shodně tři významné úřední osoby: exministr Jiří Pospíšil, jeho tehdejší náměstek Filip Melzer a nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman: právní účinky podání návrhu nastaly 22. června 2012 večer jeho převzetím náměstkem ministra, jenž podpisem a vepsáním data potvrdil přijetí a nepřítomného Jiřího Pospíšila ihned informoval telefonicky.