To vše je zapomenuto. Ministryní spravedlnosti se stala dlouholetá předlistopadová prokurátorka Marie Benešová, socialistka, spřažená s velkým kapitálem, která otevřeně tíhne k zachování poměrů, na které si kdysi zvykla. Byly to přece přímo idylické časy, kdy ministr spravedlnosti byl skutečným nadřízeným a prokurátoři navíc podléhali orgánům KSČ. V souladu s příslovím „starého psa novým kouskům nenaučíš“ hledí paní exprokurátorka nevlídně na novinky, prosazované střední generací státních zástupců, již nezatížených myšlenkovými stereotypy, vytvořenými ve službě starému režimu.

Situace v resortu nebyla dobrá již před jejím příchodem, mimo jiné též proto, že v některých jeho koutech se vliv polistopadových politických změn příliš neprojevil. Leckde působí stejní lidé, kteří se v období normalizace podíleli na potlačování základních práv a svobod svých spoluobčanů, většinou bývalí členové KSČ. Nejvýraznějším skanzenem „starých struktur“ ve státním zastupitelství  je Nejvyšší státní zastupitelství ČR a Vrchní státní zastupitelství v Praze. Na obou kdysi paní exprokurátorka působila a někteří „staří osvědčení soudruzi“ mezi státními zástupci v ní vidí oporu. Vrchní státní zastupitelství v Praze by si zasloužilo rozehnání z výše uvedených důvodů a také kvůli zakořeněným pracovním návykům některých státních zástupců, které kdysi úřadu vynesly pověst „vrchního státního zametačství“ (co takhle dát si v práci panáka whisky?)

Vláda v demisi, která nevzešla z voleb a nezískala důvěru poslanců, by měla být pokorná a dělat jen udržovací kroky. Vidíme i v jiných případech, že prezidentská vláda se podle toho nechová, řídíc se pravidlem „po nás potopa“, upozorňujíc rozdáváním drobných dárků ze státního rozpočtu na úkor zadlužování státu na vlídnou tvář prezidentovy strany SPOZ.

Paní ministryně Marie Benešová vzorem pokory určitě není a nikdy jím nebyla.  Jedním z jejích prvních kroků bylo stažení návrhu zákona o státním zastupitelství a rozhodnutí nechat jej přepracovat. Samo stažení snad tak velkou pohromou není, protože k jeho projednání by stejně do rozpuštění Sněmovny nedošlo. Ale rozhodnutí nechat jej zásadně přepracovat je projevem ničím neopodstatněné neúcty k jeho tvůrcům a také nezpůsobilosti učit se novému pohledu na věci. Příprava zákona trvala několik let. Prošel mnoha odbornými diskusemi, na nichž se upřesňovaly sporné body. Posléze jej projednala Legislativní rada a vláda jej postoupila k projednání Parlamentu, kde by jistě došlo na jeho doladění. Nad tím  vším ale nakonec zvítězil konzervativní názor bývalé prokurátorky, která by možná nedokázala vysvětlit, proč nikde jinde v Evropě nemají obdobu našich vrchních státních zastupitelství, odřezávajících nejvyššího státního zástupce od základních článků soustavy, a proč naopak snad ve všech evropských státech funguje speciální úřad pro potírání korupce a zvlášť závažné hospodářské kriminality.