Ministr spravedlnosti je vysoký státní úředník, jenž vládne dvěma mimořádnými osobními pravomocemi. Je to především pravomoc napadnout pravomocné rozhodnutí soudu nebo státního zastupitelství stížností pro porušení zákona. Dále to je pravomoc universálního kárného žalobce proti soudcům, státním zástupcům a exekutorům. V obou případech se na ministra smí obrátit každý občan. Není nutné zprostředkování advokátem, nezbytné dokonce není ani právnické vzdělání. Pravomoc je osobní pravomocí ministra jako ústavního činitele, jemuž ministerstvo jako úřad poskytuje službu. Styk ministra s občanskými aktivisty má navíc „přidanou hodnotu“, spočívající v jeho seznamování s informacemi, ke kterým by se jinak nedostal, popř. by je před nim úředníci utajili (to se stává).
Právo občana na oslovení ministra jsem postupně uplatnil u všech ministrů počínaje skvělým Pavlem Němcem, kteří se v době mého působení v úřadě vystřídali. S výjimkou Marie Benešové jsem se občas domáhal osobního projednání, pokud jsem považoval za vhodné položit na problémy našich chráněnců zvláštní důraz, nebo narazil-li jsem na nepochopení u úředníků, připravujících ministrova rozhodnutí. V případě ministra Jiřího Pospíšila jsem dával přednost jednání s jeho báječným prvním náměstkem Vladimírem Králem, pozdějším soudcem Vrchního soudu v Praze. Přijetí u ministra jsem nakonec vždy dosáhl. Zvláštností byl vztah s Pavlem Blažkem, s nímž jsme měli dobrý vztah v době výkonu jeho prvního mandátu. Když se do úřadu vrátil ve vládě Petra Fialy, přijal mě 23. srpna 2022 přímo srdečně, ale další dva roky již se mnou nechtěl mluvit. Věnoval mi pouze pár minut 5.prosince 2024 ve Sněmovně, kde v mé přítomnosti vydal telefonické příkazy v mých věcech, jež ale zůstaly nesplněny. Znova mě již k sobě nepustil.
S úředníky byly někdy potíže. Ministerští úředníci nejsou pečlivě vybraná elita právníků, ale především lidé, kterým z nějakých důvodů vyhovuje zaměstnání v Praze. Kdysi se mezi nimi vyskytovali „pohrobci normalizace“, vesměs bývalí soudci, kteří kvůli svému chování v době předlistopadové nemohli již své původní povolání vykonávat. V některých případech jejich myšlení neslo stopy jejich minulosti. Ti už snad ale odešli na odpočinek. V minulosti ministři vylepšovali kvalitu úřednického sboru přijímáním stážistů z řad soudců či státních zástupců, které pověřovali zpracováním zvlášť složitých spisů. Ale tuto možnost později zrušil Ústavní soud, který působení soudců na ministerstvu považoval za ohrožení soudcovské nezávislosti.
Vše výše uvedené ovlivňovalo vztahy mezi ministrem a občanskými aktivisty a ovlivnilo také vzpomínky po skončení mandátu (jistě se to netýká jen mých prožitků). A právě teď se nacházíme v období, kdy na paní ministryni Evu Decroix budeme jen vzpomínat, bez naděje, že bychom mohli rozvíjet navázaný kontakt a přinést obětem justičních přehmatů nějaký prospěch.
Paní Eva Decroix přímo „spadla“ do funkce za nejhorších možných okolností. Na zvládnutí funkce nebyla připravena dřívějším řízením nějakého jiného velkého úřadu a kolem ministerstva se rozpoutal mimořádně bouřlivý „bitcoinový“ skandál. Jeho vnímání nabylo převážně politickou povahu a vedení strany ji natlačilo do přijetí opatření k rychlému uhašení požáru, která jsem tehdy kritizoval jako nadbytečná. Čelila proto smršti kritických až nepřátelských projevů opozice a novinářů, aniž by jí vysílající ODS poskytla zcela neprůstřelnou oporu. „Úlet“ Pavla Blažka a jeho pomocníků byl přece od počátku trestní záležitostí a takto se měl řešit, aniž by se při tom zapomínalo na presumpci neviny. Ovšem paní ministryně se rychle zorientovala a nesmyslná opatření zrušila. Dnes přetrvávají jen pochybnosti, že možná jednala tak, aby „bitcoinový výstřelek“ Pavla Blažka & spol. zametla pod koberec. Ale počáteční výčitky se utišily. Zájem veřejnosti se pod vlivem předvolebních a povolebních rozmíšek stočil úplně jinam. Ostatně bývalá opozice má nyní po návratu do vlády možnost stav vyšetřování prověřit. Osobně věřím, že policejní postup jede podle vnitřních pravidel, která nemají nic společného s dohadováním, kdo bude sedět v nové vládě a jeho výstupem bude objektivní zpráva o tom, co se vlastně stalo a jaká je odpovědnost účastníků případu.
Pokud jsem pak sledoval další jednání paní Evy Decroix, vyšel mi obrázek neokázalé věcnosti, která se projevovala až do konce. I když jako ministryně v demisi to „měla za pár“, vedla si, jako by měla v úřadě pokračovat ještě hodně dlouho. Přijala několik potřebných opatření. Dokonce podala kárnou žalobu, čímž se odlišila od většiny svých předchůdců, kteří z obavy z obviňování z útoku na nezávislost justice raději nechávali nešvary vyhnít. Před kárným soudem bude ale asi žalobu obhajovat až nástupce.
Přijetí k osobnímu jednání jsem dosáhl v přiměřené lhůtě. Pro její jednání se mnou byla příznačná neokázalá věcnost. Věřím, že za jiných okolností by toto setkání nebylo poslední.
Nicméně kromě projednání kárné žaloby paní ministryně zanechá svému nástupci dluh, zděděný po předchůdcích, který je tak neobyčejný, že jsem se rozhodl využít této příležitosti, abych jej naservíroval veřejnosti. Předpokládám, že příznivý obraz jejího působení tím ale neutrpí.
Čtenář si mi postěžoval, že poslal na ministerstvo stížnost podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Podle zákona lhůta pro vyřízení stížnosti je 15 dní. Ale ministerstvo moudře mlčelo, aby ji pak vyřídilo po DEVÍTI LETECH, a to dokonce kladně tak, že zrušilo napadené rozhodnutí a hříšníkovi přikázalo, aby ve věci rozhodl znova. A hříšník i po devítileté pauze skutečně vydal nové rozhodnutí. Případ se dostal i do novin. Dne 5.května 2025 jsem vyzval ministra Pavla Blažka, aby nechal prověřit příčiny vzniku této neobvyklé události a aby případně přijal opatření, jež by její opakování vyloučila. Později jsem odpověď urgoval, pak znova marně u pí. ministryně Evy Decroix. Snad se dočkám u jejího nástupce.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
