Mezi nimi i několik normalizačních komunistů, těch všech nadaných drzostí ucházet se o právo usednout do křesla, zděděného po výrazných osobnostech Tomáši G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, Václavu Havlovi a Václavu Klausovi, tím více si uvědomuji, jakým přínosem pro národ by mohl být silný mandát prezidenta, zvoleného v přímé volbě, kdyby se dostal do dobrých rukou.

Přímá volba posouvá prezidenta od krajní polohy „pokládače věnců“ do jejího opaku, osobnosti schopné působit na veřejné dění mimořádně silným vlivem. Váha jeho neformální autority mu dává možnost přiblížit se částí své činnosti úloze tribuna lidu (ve smyslu římského práva).

Chci tím říci, že silný, národem přímo zvolený prezident, by mimo jiné měl být aktivním ochráncem občanů proti svévoli orgánů vymáhání práva, a měl by být k tomu vybaven účinnými nástroji k trestání pachatelů svévole či dokonce útisku a k nápravě jejich poklesků. Na rozdíl od veřejného ochránce práv, nevybaveného sankční pravomocí, a proto bezzubého, by měl disponovat správními složkami, vybavenými právem prověřovat stížnosti občanů a pravomocí kárného žalobce. Svěřil bych mu také moc nařídit revizní obnovu pravomocně ukončeného trestního řízení nebo podat stížnost pro porušení zákona.