Od profesně vyhraněné političky z hnutí ANO to zní směle.  Vyjádření  téže myšlenky politikem z jiné strany by bylo méně pikantní a dalo by se chápat jako součást začínajícího předvolebního pomlouvání soupeřů. A v totalitní straně by autorka článku musela formulaci nadpisu vysvětlovat partajním strážcům dobrých mravů.

Jako důsledný nestraník  ale uznávám, že výrok je v souladu s nemilou skutečností. Dominantní vůdce hnutí ANO Andrej Babiš svádí pozornost veřejnosti i zákonodárců přednostně na záležitosti finančního hospodaření státu. Zdá se, jako by ústředním problémem vnitřní politiky bylo zvyšování výběru daní, jež musí být zajištěno i za cenu bobtnání státního aparátu a zatěžování občanů nadbytečnou administrativou, tedy za cenu zdražování provozu státu.   Občané ale od státu očekávají úplně jiné služby a mezi nimi na jednom z čelných míst v pořadí naléhavosti je vytváření zdravého právního prostředí. Teprve v případě, že je stát občanům zabezpečí, získal by  morální právo natahovat ruce k jejich kapsám. Reálná politika státu ve vztahu k základním občanským právům  je ale svými prioritami vzhůru nohama, a to především díky vlivu hnutí ANO.

Bývalá paní ministryně dokládá platnost výroku poukazem na překážky v legislativním procesu, které brzdí přijímání zákonů, přicházejících z ministerstva spravedlnosti: jejich projednávání se odsouvá, protože přednost  dostávají jiné zákony, zejména ty z dílny ministra financí.  Nepřipomněla, že legislativní činnost ministerstva byla za její éry zpomalena v důsledku vyprázdnění příslušného odboru. K tomu všemu přistupují následky obstrukcí, které ovšem postihují všechny zákony bez rozdílu. Bídu situace prohlubuje skutečnost, že  do legislativního procesu se dostaly jen méně významné zákony z resortu spravedlnosti, žádný z těch, jež by vyvolaly v justici reformní pohyb. Za érou spravování resortu justice hnutím ANO zatím nezůstává žádná přijatá norma, která by přinesla zásadní změny práva. Lépe na tom podle Heleny Válkové byl i Jiří Pospíšil, po němž zůstal nový občanský zákoník (na trestní zákoník paní exministryně zapomněla). Předběžně hodnotí toto volební období jako „přešlapování na místě“.

Odpovědnost za neutěšený stav legislativního vývoje v resortu spravedlnosti nese ale podle paní exministryně celá vládní koalice, a to bez ohledu na dominantní vliv hnutí ANO. V tom má samozřejmě pravdu. Helena Válková dokonce hájí svého nástupce Roberta Pelikána, že za skluz v plnění legislativního plánu resortu může jen částečně. Jedním dechem mu ale vyčítá, že jeho prioritou není legislativní činnost, ale řešení provozních problémů justice.

V souladu s provokativním titulkem je ale pouze  přibližně třetina rozhovoru. Jeho myšlenkové těžiště je úplně jinde. Až na odbočení k problematice vězeňství, v jejímž rámci Helena Válková mimo jiné kritizuje ministerskou koncepci rozvoje vězeňství do r.2025,  schválenou vládou, a obhajuje jako věcně správné své rozhodnutí o odvolání generála Petra Dohnala z funkce generálního ředitele Vězeňské služby ČR, její vystoupení  vplouvá do proudu nespokojených hlasů, ozývajících se především z politizující části soudcovského stavu, podporované některými politiky a novináři. Jejich velkými tématy jsou požadavek na zřízení Nejvyšší rady soudnictví, stížnosti na neuspokojivý postup rekodifikace trestního řádu a občanského soudního řádu a kritika ministerského návrhu zákona o státním zastupitelství. To vše spojeno s kritikou způsobu vedení  resortu ministrem Robertem Pelikánem a s úrovní jeho komunikace s odbornou veřejností. Nespokojenost tak již dále nesměřuje proti hnutí ANO, ale proti ministrovi, vyslanému do vlády hnutím ANO, jenž se odchyluje od stranického programu Právo a spravedlnost, což je situace stejně pikantní jako kritika přístupu hnutí ANO k resortu spravedlnosti, vyslovená poslankyní za hnutí ANO. Kritičnost pohledu Heleny Válkové na počínání Roberta Pelikána mírní pouze konstatování zlepšené komunikace ministerstva s Ústavně právním výborem.