Začaly ji stíhat v r.2013 na základě obžaloby, jejíž výroková věta má jednoznačně  povahu křivého obvinění. Dne 22. února 2016 ji senát Aleše Novotného Krajského soudu v Brně odsoudil k osmi a půl letům vězení. V nejistotě a obavách pak čekala až do 17. ledna 2018 na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o jejím odvolání. Čekání bylo trestem svého druhu. Naštěstí se dočkala zprošťujícího  rozsudku. Tím se jí však trvalého klidu nedostalo, neboť nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman není s jejím zproštěním srozuměn a podal v její neprospěch dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Pokud s dovoláním uspěje, může vláčení po  soudech pokračovat i další rok nebo dva.

Mezitím Aleně Vitáskové vypršel mandát předsedkyně ERÚ. V současnosti je „na volné noze“ a vyžívá se jako lidskoprávní aktivistka v čele spolku Institut Aleny Vitáskové, jako spisovatelka a jinak.  Již nemůže škodit odporem proti zvyšování cen elektřiny či proti tunelování veřejných rozpočtů podporou budování bioplynových stanic. Vlastně nastal stav, ke kterému její pronásledovatelé chtěli dospět její kriminalizací.

Její pronásledovatelé ale chtěli mít jistotu, že se jí skutečně zbaví a pojistili se vyvoláním dalšího trestního stíhání, které začalo již v r. 2015. Důvodem bylo jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní ERÚ, pověřené řízením právního úseku úřadu. Vyšetřování provázely projevy policejní síly, z nichž nejviditelnější bylo vyslání třicítky policistů pro jmenovací dekret Renaty Vesecké dne 27.května 2015.

Podle žalobce OSZ Jihlava Kamila Špeldy se Alena Vitásková dopustila zneužití pravomoci úřední osoby a porušení povinností při správě svěřeného majetku jmenováním Renaty Vesecké, která dle jeho názoru nesplňovala kvalifikační podmínku dlouholeté praxe v energetice, předpokládanou energetickým zákonem. Renata Vesecká tvrdila, že během své kariéry řešila případy v energetice, takže praxi má. Pokud se budeme držet striktně formálního výkladu zákona, žalobce by přesto mohl být v právu. Lze ovšem namítat, že zákonodárce nenapadlo, že by se někdo, kdo svou právnickou zdatnost prokázal dosažením funkce nejvyššího státního zástupce, by mohl přerušit působení v prosperující advokátní kanceláři a uvolit se, že vypomůže v ERÚ přijetím funkce daleko menšího významu. Kdyby ale ani to neprolomilo hráz právního pozitivismu, je třeba si uvědomit, že trestný čin má vedle stránky věcné také stránku subjektivní a nejsou-li naplněny obě, skutek není trestným  činem. Právě subjektivní stránka zde ale dle mého laického názoru viditelně chybí. Alena Vitásková při jmenování Renaty Vesecké totiž  nepochybně jednala ve veřejném zájmu. Její prvořadou povinností bylo zabezpečení hladkého chodu úřadu. V něm v té době pracovalo několik desítek právníků a vlivem vnějších okolností nároky na právní služby úřadu se stále zvyšovaly. Odborné řízení právnických činností z jednoho místa bylo nezbytností, ale obsazení místa příslušného náměstka vhodným právníkem se dlouhodobě nedařilo. Proto přijala pomoc Renaty Vesecké, o jejíž odborné zdatnosti neměla pochyb.

Žalobce šel ovšem dál a tvrdil, že plat, vyplacený Renatě Vesecké, je škodou, způsobenou státu, neboť vzhledem k nedostatku její kvalifikace je jí odvedená práce nicotná. To je ovšem formalismus, přehnaný až do směšnosti. Je trapné, že si takové hodnocení dovolil žalobce okresní úrovně, který se s Renatou Veseckou v odborné vyzrálosti a profesní zkušenosti nemůže měřit.