Pohotově se k nim přidal známý právník Zdeněk Koudelka článkem „Zpolicejnění a sovětizace státního zastupitelství“ uveřejněném 15. července 2013 na serveru Parlamentní listy. Úkol předvést jako šílenost změny v organizaci a řízení státního zastupitelství, hrozící ze zavedení nového zákona,  pojal velkoryse: po vzoru pejska a kočičky spatlal dohromady co se dalo, přidal pár nepřesností a polopravd a okořenil to strašením „zpolicejněním“ a „sovětizací“ státního zastupitelství, což je vpravdě novátorský výkon: jeho předchůdci dosud vystačili se strašením návratu poměrů zavržené prokuratury.

Přestože článek podle názvu pojednává o vývoji státního zastupitelství, ve skutečnosti se zabývá i otázkami struktury soudnictví, které s vyznačenou problematikou souvisí jen okrajově: jde o dva samostatné subsystémy státní správy, které se od sebe zásadně odlišují. Výklad se tak stává nepřehledným. Nelze z něj pochopit nic jiného, než přesvědčení, že nový zákon o státním zastupitelství je dílo ďáblovo. Hlavně na vrchní státní zastupitelství se nemá sahat.

Protože v módě je odvolávání na tradice a pěstuje se stesk po habsburské monarchii, Zdeněk Koudelka začal tvrzením, že „čtyřstupňová“ organizační struktura soudnictví a státního zastupitelství má kořeny již v monarchii. Neuvedl, že tehdy odpovídala zemskému uspořádání c.k. státní správy, kdy nejvyšší soud sídlil ve Vídni. Tehdejší vrchní soud byl nejvyšší soudní instancí v zemi.

Autor uplatnil ryze mechanický pohled na současnou podobu obou soustav, které se mu jeví jako čtyřstupňové, ačkoli ve skutečnosti soudnictví je pouze třístupňové: vrchní soudy mají funkcí a postavením v soustavě povahu soudů druhého stupně. Nejvyšší soud ČR je třetím stupněm. Současná struktura obou složek státní moci je vzpomínkou na federální uspořádání: Vrchní soud a Vrchní státní zastupitelství v Praze vznikly po zániku československé federace z nejvyšších republikových orgánů a jejich olomoucké obdoby byly ustaveny až dodatečně kvůli symetrii. Přitom se nehledělo na funkční nezbytnost a účelnost, ale na nutnost nějak se vypořádat s nadbytečností bývalých federálních orgánů: z těch vznikly nejvyšší orgány nového státu a z republikových se zrodily „vrchní“ orgány.

Pak navodil dojem, že předmětem úvah v současné době je rušení vrchních stupňů v obou soustavách, které prý má ale smysl jen tehdy, pokud všechna řízení se budou zahajovat na úrovni okresů. Zahrnul čtenáře rozebíráním úvah bývalého ministra Jiřího Pospíšila o možnosti vzniku krajských soudů, které se budou jmenovat okresní, ale budou mít krajský obvod působnosti a  budou rozhodovat o složitějších prvoinstančních záležitostech.  Jako by nebylo dost na nedůslednosti, s kterou dostávají přívlastek „městský“ jednou (v Praze) úřady s postavením krajským, jindy s postavením okresním (Brno).