Nejvyšší státní zástupce hovoří o své svobodě v personální oblasti státního zastupitelství. Jde mu o to, aby ministr spravedlnosti vyhověl jeho návrhu na jmenování vrchní státní zástupkyně v Praze. Ale státní funkcionáři musí jednat podle zákona. To platí pro nejvyššího státního zástupce i ministra spravedlnosti. Jestliže má někdo zákonnou pravomoc, musí ji vykonávat. Převést na jiného ji může jen, připouští-li to zákon. Vedoucí státní zástupce jmenuje podle zákona ministr. Této pravomoci se nemůže vzdát. Správný není ani její jen formální výkon. Jestliže právo předpokládá, že na určitém aktu se musí shodnout dva subjekty, pak je nutné takový postup zachovat.

Až do roku 1993 jmenoval funkcionáře v prokuratuře generální prokurátor, který měl postavení samovládce. Od roku 1994 účinný zákon o státním zastupitelství chtěl toto obrovské soustředění moci v prokuratuře, která vycházela ze sovětského modelu, zrušit. Jedním z nástrojů dělby moci ve veřejné žalobě je, že na jmenování vedoucích státních zástupců se musí shodnout dva subjekty. Většinou ministr s navrhujícím vyšším vedoucím státním zástupcem nebo ministr a vláda v případě nejvyššího státního zástupce. Demokratický stát měl obavu z kumulace moci v rukou generálního prokurátora bez demokratické kontroly. Obdobné soustředění moci jako v prokuratuře nebylo ani v soudnictví, kde vazbu na lid jako suveréna ve státě zajišťují u nás přísedící a jinde poroty. Žádný takový demokratický prvek ve veřejné žalobě není. Proto bylo zrušení samovlády generálního prokurátora správné. Obnovení jednovlády ve veřejné žaloby je možné, ale jen změnou zákona. Pokud taková změna nenastane, nemůže se ministr spravedlnosti vzdát své odpovědnosti za jmenování vedoucích státních zástupců. Musí dojít ke shodě mezi ním a navrhujícím vedoucím státním zástupcem. Ani jeden nemůže vyvlastnit zákonnou pravomoc druhého. To by nebyl projev personální svobody, ale uzurpace moci.