Naše vlády jsou labilní. Průměrná životnost vlády je 1 rok a 8 měsíců. Od roku 1992, kdy bylo zavedeno čtyřleté parlamentní funkční období a na něj navázané funkční období vlády se vystřídalo 13 vlád – první vláda Václava Kaluse 1992-96, druhá vláda Václava Klause 1996-98, vláda Josefa Tošovského 1998, Miloše Zemana 1998-2002, Vladimíra Špidly 2002-04, Stanislava Grosse 2004-05, Jiřího Paroubka 2005-06, první vláda Mirka Topolánka 2006-07, druhá vláda Mirka Topolánka 2007-09, Jana Fischera 2009-10, Petra Nečase 2010-13, Jiřího Rusnoka 2013-14, Bohuslava Sobotky od 2014. Ovšem jen dvě vlády vládly ústavou předpokládané 4 roky – první vláda Václava Klause a vláda Miloše Zemana.

PETR FIALA: Politika, jaká nemá být (Brno 2010, s. 28, 48) vidí jediné řešení ve změně volebního systému s cílem vytvářet stabilnější vlády: „Pokud to neuděláme… nedivme se a nepohoršujme se nad tím, jak vypadá výkon politiky (vládní i parlamentní), protože ve stávajícím systému se to o mnoho lépe prostě dělat nedá.“ Prezident VÁCLAV KLAUS: Česká republika na rozcestí. Čas rozhodnutí (Praha 2013, s. 95, 96, 160-161) uvedl: „Nikoli zneužívání moci, ale slabé vládnutí se stalo hlavním problémem české politiky posledních více než patnácti let… Kamenem úrazu je také volební systém, který k existenci slabých vlád přispívá…. Systém poměrného zastoupení vytváří křehké a politicky heterogenní koalice, které jsou vystaveny permanentním krizím… Zásadní negativum vnesl do našeho politického systému stávající volební zákon. Smyslem volebního zákona by mělo být to, aby volby umožňovaly – vedle reprezentace zájmů voličů – také relativně snadný vznik zřetelné vládní většiny, bezproblémové sestavení vlády a její jasný mandát řídit zemi. V pravidelně se opakujících vládních krizích se k nim sice politici utíkají jako ke správnému řešení, ale to nové volby nepřinášejí. Jejich výsledkem je pouze opakování starého scénáře – minimální nebo vnitřně rozpolcená většina pro nesourodou tří- a vícečlennou koalici parlamentních stran, slabá vláda s nesourodým kompromisním programem, který není schopna pro vnitřní spory realizovat, a po sérii skandálů a rozmíšek nová vládní krize a prohloubení agónie vládnutí.“.

Opoziční smlouva byla pokusem o stabilizaci vlády dohodou nejsilnější vládní strany s nejsilnější stranou opoziční o správě státu. Opoziční smlouva měla předchůdce v době první Československé republiky, kde vznikl institut Pětky. Kdy pět nejvýznamnějších stran držících státní ideu demokratického Československa spolupracovalo – sociální demokraté, socialisté, lidovci, agrárníci, národní demokraté. Občas byla rozšířena na Šestku či Osmu dle politické situace. Z důvodu stabilizace vlády došlo poprvé k opoziční smlouvě mezi občanskými a sociálními demokraty v roce 1996, kdy se pod patronací prezidenta Václava Havla domluvila důvěra menšinové druhé vládě Václava Klause. Nejsilnější opoziční klub sociálních demokratů opustil při hlasování o důvěře vládě Poslaneckou sněmovnu, snížil nutný počet hlasů pro získání důvěry a pravicová vláda jmenována Václavem Havlem tak získala parlamentní důvěru. Za to opoziční sociální demokracie získala post předsedy Poslanecké sněmovny pro Miloše Zemana a předsedy jejího Rozpočtového výboru pro Jozefa Wagnera. První opoziční smlouva nebyla psaná a neměla jiný cíl, než umožnění vytvoření menšinové vlády s parlamentní důvěrou. Tato menšinová vláda však měla neduhy jiných vlád – byla vládou tří stran s vnitřními rozpory, což v ruku v ruce se sarajevským atentátem v rámci rozkolu v Občanské demokratické straně 1997 vedlo k jejímu pádu.