Způsob šíření zpráv, informací a komunikace prodělaly ve dvacátém století bouřlivý vývoj. V roce 1910 se uskutečnil první rozhlasový přenos, v roce 1922 bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání BBC, v roce 1923 začal ve Kbelích vysílat český rozhlas Radiojournal, předchůdce Československého rozhlasu. V roce 1935 proběhlo v Berlíně první pravidelné televizní vysílání, v roce 1936 začala vysílat televize BBC, od roku 1953 pravidelně vysílá i Československá televize.

Komunikovalo se dálnopisem, později faxem. Vedle pevných telefonních linek byly vybudovány mobilní sítě, informace a zprávy se šíří internetem a emaily, v módě jsou tzv. sociální sítě, televize vysílá přes satelity, lidé vyvíjejí nové a nové technologie k přenosu dat. Souběžně se využívá i tradiční poštovní styk, ten je pořád důležité, zejména v doporučené podobě.

Ale zároveň s tím, jak spolu lidé stále snadněji a rychleji komunikují, jak stále snadněji a rychleji získávají informace, existují snahy, jak jim v té komunikaci a získávání informací bránit, objektivní skutečnosti zatajovat, překrucovat nebo dezinterpretovat. Jak se do komunikace lidí „vlámat“ a v utajení zjistit, co si říkají nebo píší, co si myslí. Tyto tendence těch, kteří jsou právě u moci a vědí, jak jsou svobodné šíření informací a komunikace mezi lidmi pro demokracii důležité, existují na celém světě. Tak je tomu v totalitních režimech, ale i v demokraciích v případech, že demokraticky zvolené vlády chtějí rozhodovat proti „vůli lidu“. Pro konkrétní příklady nemusíme „chodit“ daleko do historie.

Po okupaci Československa Německem v březnu roku 1939 a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla v Československém rozhlase zavedena cenzura a každý pořad se vysílal nejdříve v němčině. Rozhlasové přijímače musely být „vybaveny“ cedulkou – varováním, že poslouchání cizího rozhlasu (myšleno vysílání BBC pro Československo – „Volá Londýn“) se trestá vězením nebo i smrtí. V roce 1945 byly o pražské sídlo Československého rozhlasu na Vinohradské třídě svedeny tuhé boje. Trnem v oku okupantům byly krátkovlnné vysílačky, které sloužily domácímu odboji ke komunikaci s „Londýnem.“ Na ně Němci pořádali doslova štvanice.

Po „komunistickém převratu“ v únoru 1948 se Československý rozhlas dostal do područí Ministerstva informací v čele se „skalním komunistou“ Václavem Kopeckým. V padesátých letech budilo toto médium přímými přenosy z politických procesů v posluchačích hrůzu, když obžalovaní, jako bez ducha odříkávali předem naučené texty o „svých zločinech“, které nespáchali.