Vysvětlení je celkem prosté. Někdo zřejmě lže. Jsou lidé, kteří volají po míru, ale ve skutečnosti chtějí válku. Na čele to sice napsané nemají, ale někdy to poznáme z jejich verbálních projevů.
Co je k takovému jednání vede? Je to opojení vlastní mocí či touha po moci, pocit nadřazenosti, přesvědčení, že jen ta jejich pravda je ta správná, nesnášenlivost a nenávist k lidem jiné rasy a náboženského přesvědčení, nechuť k jednání a ke kompromisům, chorobný pocit vlastní výjimečnosti, nebo jen obyčejné patolízalství těm výše uvedeným?

Lidé jsou nepoučitelní, zkušenost je nepřenositelná. Jen tak si lze vysvětlit, že po prakticky trojnásobném debaklu Britů v Afghánistánu udělal stejnou osudovou chybu i Sovětský svaz. Ale ani tyto notoricky známé tragické skutečnosti neodradily USA od zabřednutí do obdobné eskapády jako jejich předchůdci, jež nemohla skončit jinak, než opět katastrofálně. A nejen pro „okupační exportéry demokracie“ samotné, ale především pro místní obyvatele.
Je jen těžko uvěřitelné, že ještě ani nevychladly motory „evakuačních“ letadel po zpackaném stažení amerických vojáků z Afghánistánu a nejsilnější demokracie světa (snad ještě?) již zabředá do dalšího, více než pochybného, zatím ještě předválečného angažmá.

Ale o Ukrajinu vůbec nejde. Je to jen záminka k pokoření Ruska. Oficiálně za „anexi“ Krymu. I když každému reálně uvažujícímu politikovi, snad kromě tehdejší americké administrativy a jejích spojenců, muselo být jasné, že Rusko, do té doby od Ukrajiny pronajatou námořní základnu v Sevastopolu, nepustí za žádnou cenu.