Ten rozdíl v délce papežova pobytu na vesměs křesťanské půdě Evropy a v muslimském Turecku, hovoří sám o sobě jednak o míře významu, který hlava katolické církve přisuzuje každé z těch dvou cest, jednak o tom, že papež nepodceňuje riziko, jakým by pro Evropu bylo rozšířování ozbrojené náboženské konfrontace, zuřící dnes uvnitř světa islámu. 

Jeho pobyt v Turecku byl také příležitostí k tomu, aby si politická Evropa uvědomila, že nechávala trestuhodně dlouho ležet ladem sílu, která mohla - a snad stále ještě může - mít vliv na vývoj událostí mezi Západem a světem islámu, i když ten už dnes rozvracejí náboženské války. 

Je to síla ideologií, síla víry, pokud by se využila opačně než se dosud využívá a zneužívá právě v těch náboženských konfliktech. Papež o ní ví a ví také o té části odpovědnosti, kterou za udržení, ne-li záchranu mírové koexistence mezi islámem a křestanskými národy mohou a mají převzít náboženské instituce, tedy církve, na straně západního světa, a na té druhé straně, představitelé islámu, ten církve nemá.