Tentokrát se vám chci svěřit s jednou mojí vlastností, která mne přivádí vždy a znovu do problémů. Je to moje víra (možná v dnešní době až naivní), když nikomu neublížím, neublíží mi ani druhá strana. Stále jsem se zastávala médií a tvrdila jsem, že přece nemohou uveřejňovat nepravdu. Přitom jsem již mnohokrát narazila. Po příjemné debatě či krátkém rozhovoru s novináři či redaktory, jsem se druhý den dočetla, či v televizi viděla na vlastní oči sestřih, který bez autorizace média uveřejní a já se jen divím, co jsem řekla.

Ale pořád jsem nějak nepoučitelná, podlehnu přátelské atmosféře a pak se divím (nebo žasnu? – jak je to s tím laikem a odborníkem?)

Nedávno jsem byla svojí komunistickou stranou vyslaná do pořadu „Tah dámou“ na téma zákazu KSČM. Do pořadu chtěla ČT 1 pouze ženu a žádná z poslankyň nebyla k dispozici, nebo tam prostě nechtěla jít. Nevěděla jsem nic víc, než, že to bude asi hodinu předtočený pořad, beseda s třemi ženami političkami, která nemá být nijak konfrontační, ale máme se vyjádřit k danému problému, tak, jak bude paní Voldánová klást otázky. Nemohu si stěžovat, atmosféra byla opravdu diskusní, ale ne útočná. V půlhodinovém sestřihu (bez autorizace) jsem pak zírala, co „sestřihli“ a co tam nechali. Jistě chápete, že z kontextu vynechané věty a stačí i slova, častou posunou obsah jinam.