Odcházení Václava Klause a promarněná šance. Šance na odchod s grácií a uznáním. To vše jsme mohli mít. Místo toho zde máme odchod z postu prezidenta s pachutí křivdy a marnosti.  Nechtěl jsem vyjadřovat svůj pocit na prezidentův projev a s tím spojenou amnestii hned v první den. V obavě, že by můj pohled byl zkreslen emocemi a z obavy, abych nesklouzl k populistickým klišé.

Bohužel i po pár dnech ve mne stále převládá zklamání za ztrátu času a slov. Času, který jsem věnoval proslovu, jenž mohl být věnován konkrétním pojmům a nebyl. Slovům, jenž mohly pojmenovat konkrétní nepravosti a nepojmenovaly. Místo toho jsme se dočkali zklamání a nových křivd. Poslední projev Václava Klause v pozici prezidenta nabízel možnost s nadstranickým nadhledem pojmenovat konkrétní nepravosti a jedince, ale byla zvolena forma prázdných slov, které jen naznačují, vyvolávají domněnky, ale konkrétního neříkají zhola nic. Navíc tento projev navodil pachuť dalších politických intrik a další podkopání důvěry obyvatel ve spravedlnost. Jiné závěry snad ani nelze vyvodit z vyhlášené amnestie, která se ve značné míře týká činů spáchaných v devadesátých letech, kdy právě Václav Klaus zastával post ministra financí a poté premiéra.

Místo odchodu s grácií a uznáním zvolil pan Václav Klaus odchod s pachutí politických intrik a chránění vybraných vlivných jedinců s nádavkem potlačení spravedlnosti pro občany tohoto státu.