Josef Dobeš, označovaný prezidentem republiky jako „nejlepší ministr školství všech dob“, označil jako důvod své rezignace neúnosné škrty v resortu školství.

Hrané mučednictví Josefa Dobeše pro platové blaho českých učitelů a učitelek, kvůli kterému si po devatenácti měsících odtrhl ministerskou židličku od zadku, však není na místě. Pokud se ministr Dobeš odvolává na to, že nepotřebuje být ministrem za každou cenu, neboť má za sebou několik plodných let coby úspěšný psycholog, pak má velký problém.

Vážně se obávám, že by pan Dobeš mohl už brzy na vlastní kůži okusit „spořivé“ Drábkovy změny pracovních úřadů, kde by mohl skončit poté, co by se snad chtěl vrátit k profesi psychologa.

Pane ministře, vaše tiskové prohlášení a argumentaci vašeho pádu by vám nespolkl ani zmatený uchazeč o studium psychologie! Vracet se tak po tomto vystoupení k této profesi by nebylo dvakrát moudré.

Josef Dobeš, který se v dobách své pohasínající slávy přirovnával ke kapitánovi Titaniku, posílal školství plných devatenáct měsíců k pomyslnému dnu skutečně raketovým tempem. Resort školství zůstává po jeho odchodu v žalostném stavu, díky Dobešově chybné autoritativní politice čelí ministerstvo školství všeobecné nedůvěře a odporu studentů, pedagogů, odborníků i akademických senátů. Jsme svědky bezprecedentních zásahů do akademických svobod, pokusů o privatizaci veřejného vzdělávání, destrukci regionálního školství.