Komisařka Redingová, autorka návrhu, uvedla, že samoregulace evidentně nikam nevede a že ženy už ztrácí trpělivost. Souhlasím. Jen bych řekla, že v zemích v této oblasti tak zaostalých, jako je Česká republika, by se mělo začít jinde než u firem. A to u veřejného sektoru.

Před pár lety už zde existovala vypracovaná novela volebního zákona, podle které by politické strany musely dávat na kandidátky určitý počet žen. Tento návrh rozhodně podporuji. Jsem členkou politické strany 15 let a na základě svých zkušeností se rozhodně neobávám, že by se „na místa schopných mužů dostaly neschopné ženy“. Také mi není známo, že by se nějaká země na základě kvót zhroutila. Naopak třeba ve Velké Británii, když významně stoupl počet žen v dolní komoře parlamentu díky pozitivním opatřením Labouristů za Tonyho Blaira, si zúčastnění pochvalovali změnu pracovní atmosféry a projednávaných témat.

A hned po kvótách na kandidátkách (představuji si je třeba tak, že „v každé po sobě jdoucí trojici musí být alespoň jedna osoba opačného pohlaví“), nebo zároveň s nimi, bych byla pro zavádění postupných pozitivních opatření ve veřejných institucích. To znamená, že když na určité řídící úrovni chybí jedno či druhé pohlaví, pokud se uvolní místo, pak ze dvou kandidátů například se stejným vzděláním a praxí vyberu přednostně představitele či představitelku onoho „chybějícího pohlaví“. A ne, pozitivní opatření není diskriminační, to výslovně uvádí antidiskriminační zákon.

Česká republika se ale bohužel léta jakýmkoli kvótám či podobným opatřením zuby nehty brání, až na pár výjimek (kvóty pro ženy na vnitrostranické pozice v ČSSD či střídání žen a mužů na kandidátkách Strany zelených). Jak jsem uvedla výše, začínat rovnou od vedení firem mi v naší zastydlé zemi nepřipadá nejšťastnější. Ale upřímně řečeno: lepší alespoň nějaké kvóty, než žádné. Držím paní komisařce palce.