Vážený pane předsedo, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informoval o výsledcích zasedání neformální evropské rady, která se uskutečnila 30. ledna v Bruselu, a především o přípravě smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, často označované zkráceně jako fiskální úmluva, fiskální kompakt či smlouva o rozpočtové odpovědnosti. Jednání evropské rady mělo na programu více bodů, ale logicky jejímu jednání dominovalo minimálně z hlediska pozornosti téma nové smlouvy. Jak jistě víte, tato tzv. fiskální úmluva vychází z prohlášení hlav států a předsedů vlád eurozóny, přijatého na okraj evropské rady 9. prosince 2011. Jejím cílem je přispět k řešení současné dluhové krize v Evropě, především v eurozóně, a to posílením fiskální disciplíny a koordinace hospodářských politik členských států EU. Pouze připomenu, že se jedná o mezinárodní smlouvu, která stojí mimo rámec unijního práva, zároveň však smlouvu, která má pro budoucí podobu EU mimořádný význam, neboť představuje první krok na cestě ke skutečné fiskální a hospodářské unii. Jelikož cílem smlouvy je především stabilizace eurozóny, mají se její ustanovení vztahovat jen na smluvní strany, jejíž měnou je euro, a na ostatní smluvní strany až od okamžiku, kdy euro přijmou. Tyto smluvní strany mají nicméně možnost se k některými či všem závazkům dobrovolně přihlásit i před tímto okamžikem. Pokud jde o postoj, který jsem zaujal na zasedání evropské rady, předně bych chtěl říci, že ČR si v souladu s mandátem, který byl schválen vládním výborem pro EU, vyhradila oprávnění, cituji: "Učinit rozhodnutí o případném podpisu této smlouvy až po důkladném prostudování jejího konečného znění," konec citátu.
Konečný text smlouvy byl přitom dojednán až na samotném summitu, takže nemohl být našimi experty analyzován, natož prodiskutován ve vládě či parlamentu. Tato skutečnost podle mého názoru, a toto stanovisko bylo vyjádřeno i ve vládním mandátu, neumožňovala vyslovit na summitu byť jen politický příslib přistoupení ke smlouvě. Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že odmítnutí takového politického příslibu neznamená, že jsme vyloučili možnost, aby se ČR ke smlouvě připojila někdy v budoucnosti. Situace byla zkrátka taková, že ode mě bylo žádáno politicky závazné rozhodnutí, k němuž jsem neměl mandát a nemohl jsem mít jistotu, že takový závazek budu moci v březnu splnit. K rozhodnutí nepřipojit se zatím k podpisu smlouvy mě ovšem nevedly jen důvody procedurální, ale i aspekty zcela věcné povahy. Z obsahových důvodů lze třeba uvést 1) co se týče samotného obsahu smlouvy, nepodařilo se bohužel prosadit, aby vedle kritéria rozpočtového schodku bylo závazně do článku 7 zahrnuto i dluhové kritérium. Článek 7 neboli tzv. hlasovací kartel je sám o sobě masivní změnou ve fungování EU, která se mi nelíbí, ale která může mít dalekosáhlé důsledky. Pokud s ním ovšem mám souhlasit, tak by takováto změna měla mít životaschopnou podobu. To by platilo v případě, pokud by se článek vztahoval na země překračující kritérium veřejného dluhu maximálně 60 % HDP, nikoli jen kritérium maximálního rozpočtového deficitu v proceduře nadměrného schodku, tedy maximálně deficit 3 % HDP. Tady chci jen zdůraznit, že stávající krize eurozóny je primárně krizí dluhovou, nikoli krizí deficitu, jakkoli ty deficity k těm dluhům vedou. Ale to, co v současnosti potápí některé země eurozóny, není samotná výše jejich deficitu, ale celková výše dluhu, kterou mají. A jestliže dluhové kritérium zůstalo mimo tento fiskální kompakt, tak to popravdě řečeno nedává příliš logiku. 2) stejně tak se nepodařilo k naší spokojenosti upravit ani podmínky účasti na tzv. eurosummitech. Konečný text vychází z francouzsko-polského kompromisu, který Polsko vyjednalo bez nás. Na summity budou nečlenové eurozóny pozváni tehdy, půjde-li o témata konkurenceschopnosti, architektury eura a této smlouvy. Záleží ale na libovůli pořadatelů, jak budou konkrétní obsah jednání předem interpretovat, jinými slovy, koho budou zvát. Na summity bychom byli navíc zváni až po vstupu smlouvy v platnost a naší ratifikaci. Do příštího roku tudíž smlouva tak jako tak nemůže v daném ohledu přinést ČR žádné benefity, pokud bychom přistoupili na poněkud chatrnou logiku argumentů, že je důležité být tzv. u toho. Řada ustanovení smlouvy má navíc povahu jakýchsi blanketních norem, jejich skutečná povaha se ukáže až následně v podobě aktů sekundární legislativy EU nebo rozhodovací praxe unijních institucí.
V tuto chvíli nevíme, co jsou tzv. společné principy pro konečný mechanismus dle článku 3, jak bude vypadat program rozpočtového a ekonomického partnerství dle článku 5, jak dopadne spojení řízení rozhodčí povahy se sankčními ustanoveními dle článku 8 atd., atd. Jinými slovy, zůstává příliš otevřených neznámých v obsahu smlouvy. To, co víme, je, že dochází k přenosu nových významných pravomocí na unijní instituce a že se povaha evropské spolupráce mění směrem k fiskálnímu federalismu. Z tohoto faktu pak vyplývá naprosto zásadní skutečnost. Povaha našeho závazku přijmout euro se touto smlouvou stejně jako vytvořením systému evropského mechanismu stability významně mění. Jelikož naše ústava zmiňuje explicitně nikoli obecné referendum, ale právě referendum k přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci, domnívám se, že si v souvislosti se zásadní změnou povahy evropské integrace musíme právě dnes otázku např. o referendu položit. Ne snad nutně s touto smlouvou. To je jen částí mozaiky, jen bičem doplňujícím cukr v podobě evropského mechanismu stability, z nějž mohou země v rozpočtových potížích v eurozóně čerpat peníze, a rozpočtově odpovědné země do tohoto mechanismu musí platit. Plné důsledky proměny měnové unie pocítíme v momentě našeho vstupu do eurozóny. Pokud bychom tedy měli uvažovat o tom, že se pravidlo fiskálního kompaktu a krok k fiskální federaci začnou uplatňovat i ve vztahu k ČR, pak si vzhledem k proměně české státnosti po takovém kroku nedovedu představit, že ponecháme stranou občany této země. Ostatně v Dánsku a Švédsku, dvou neeurozónových státech, s nimiž se chceme srovnávat z hlediska politického přístupu k tomuto dokumentu, se o tomto vůbec, dámy a pánové, nevede diskuse. To, že tam o přístupu k eurozóně rozhodne referendum, je prostě daná věc a nikdo si nic jiného ani nepřipouští a není ochoten představit. A navíc je tam na tom i široký politický konsensus, takže s referendem se zkrátka počítá jako s jistotou.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: senat.cz