Vážené dámy a pánové,
 
před několika lety jsem v jednom rozhovoru pro tisk řekl, že „politika je práce – nikoliv exhibice.“ Pokud jsme se však drtivou většinou rozhodli pro přímou volbu prezidenta naší země, doufám jen, že si prezidentská kampaň jako celek přesto udrží potřebnou úroveň a politickou kulturu.

Mnoho mých přátel mne k prezidentské kandidatuře horlivě přesvědčovalo s tím, že moje mnohaleté bohaté zkušenosti z práce ať už obecně v politice v ODS či v Senátu, by měly být zužitkovány pro širší celek. Jiní z mých přátel mi naopak při pohledu na současný stav prezidentské kampaně pokládají otázku, zda ten boj s mediálními větrnými mlýny, populismem některých protikandidátů, vulgaritou hrstky hulvátských anonymů na internetu či naopak politickou pasivitou mnoha našich lidí mám zapotřebí.

Ale já jsem vždy tvrdil, že mám sportovního ducha, neustupuji před problémy, nedám se zastrašit hulvátstvím a populismem, mám rád tento národ a nechci, abychom se dopouštěli stejných chyb jako v minulosti. Nyní mám tedy příležitost dokázat to v mnohem těžší zkoušce. A to je výzva, která stojí za to, aby byla vyslyšena.

Atmosféra v naší zemi není z různých důvodů nejlepší. Nejmódnějším jevem je nadávat na politiky jako celek. Klidně při tom však zapomínáme, že naši stále naštěstí svobodnou demokratickou společnost tvoří trojúhelník, jehož vrcholy představují občané – voliči, občané – politici a občané – novináři. Pokud jeden z těchto vrcholů ve své roli selhává, tak není příliš těžké zde uměle pěstovat takzvanou blbou náladu, přestože míra občanské svobody, životní úrovně a možností českého člověka pro budoucnost je historicky nejvyšší, jaká tu kdy byla!

To si nějak nechceme uvědomit, a tak občané často zcela neadresně nadávají na politiky, politici na novináře a ti zase pro změnu si často nic valného nemyslí o nás politicích. Já bych si při tom dovolil tvrdit, že všechny tři vrcholy onoho pomyslného českého trojúhelníka selhávají tak trochu stejnou mírou.