Uvědomil jsem si, že na dnešním jednání o nedůvěře vládě mi bude kdosi chybět – prezident České republiky. On je vlastně ten, kdo de facto stojí v čele této vlády. Bez něj by tato vláda nebyla. On by měl slyšet, co se nám na jeho vládě nelíbí a proč jí chceme hlasovat nedůvěru.

Vzpomínám, jak na loni na jaře premiér Nečas podal prezidentovi návrh na odvolání ministra školství Dobeše. No a on tak neučinil. I když Ústava mu žádný prostor k takovémuto postupu nedává. Český premiér pouze sklopil hlavu. Tento prezident tedy zřejmě stojí nad Ústavou. Máme ministra školství, který již vlastně nemá ve své funkci co dělat. Je v ní jen z vůle a milosti Václava Klause, který dal veřejně najevo, že má o jeho výkonu příznivější mínění než ostatní.

Současný prezident je nejvýraznější postava zahraniční politiky této vlády. Bez jeho přitakání si Petr Nečas nedovolil podepsat na evropském summitu tzv. Fiskální dohodu. Nakonec sám řekl jako důvod svého postoje:“ Prezident by to stejně nepodepsal.“

Vzpomínám si také, jak pan prezident sepsul zahraničně-politickou koncepci ministerstva zahraničí. Taky že jí vláda pak nepřijala a pan ministr ji musel přepracovat. Prostě pan prezident umí s vládou pěkně zacvičit.

A když se to mlelo v koalici a její soudržnost tála jako jarní sníh, byl to prezident, který si vůdce koaličních stran svolal, promluvil k nim, urovnal nesváry a dílu koalice požehnal.

Bývaly časy, kdy v minulosti prezidenti chodili do parlamentu. Teď by byl okamžik se k této tradici vrátit, když máme vlastně vládu, jíž je prezident chůvou a opatrovatelem. Z Hradu do podhradí Sněmovní ulice je to pět minut. Diskuse o nedůvěře se protáhne dlouho do večera. Pan prezident by to mohl zvážit…