Dlouho se nestalo, aby vláda i opozice jednala jako jeden muž, na postupu ve věci Ukrajiny panuje naprostá shoda, expremiér Babiš dokonce inicioval, aby hnutí ANO zaslalo humanitární pomoc. Když si vzpomeneme na nejhorší covidovou dobu, vláda a opozice byly na nože prakticky nonstop. Čím to je, kde je rozdíl? Změnami rolí vláda–opozice, nebo tématem?

Covid bylo pojmově i odborně neuchopitelné vnitropolitické téma, navíc se pandemie odehrávala v poměrně malém časovém odstupu do voleb. Navzdory tomu, že situace byla vážná a lidé umírali, se politici museli vyrovnat s částí obyvatel, která odmítala existenci jakékoliv nemoci, s tlakem podnikatelů, kteří museli zavřít podniky, dětmi, které náhle přešly na on-line výuku, učiteli neschopnými on-line výuky, s nedostatkem roušek a spoustou dalších věcí, které byly negativní. Také se museli vyrovnávat se strachem lidí a jejich ekonomickou nejistotou. Přitom politici na všech úrovních museli činit nevyzkoušené, rychlé, mnohdy za hranou zákona nepopulární kroky. Ty musela dělat vláda, zatímco opozice jí mohla v klidu ze závětří okopávat kotníky a vyprávět, jak oni by to udělali jinak. No, nakonec se ukázalo, že neudělali a nebyli, jak tvrdili, připraveni. Taky se motali v chaosu. Nemám ráda ty všude se linoucí werichovské citáty, ale přesto jeden werichovsko-čochtanovský: „Von jezdil na tý kánoi a měl na břiše opasek, s tou přezkou ‚Vždy připraven‘ a já jsem zatáhnul. A on připravenej nebyl.“

Ukrajina, na rozdíl od covidu, je zahraniční téma s jasně daným nepřítelem, bipolaritou mír – válka, život – smrt, David – Goliáš.  Tedy je to téma známé a zažité už z pohádek. A stejně pohádkově interpretované. Dobro musí zvítězit. Ať už byly důvody Ruska jakékoliv (v tomto případě šlo o neschopnost vynutit dodržování minské dohody a ignorování ruských obav z Ukrajiny, která chtěla zpět statut jaderné mocnosti), na sousedy se prostě neútočí. Nicméně ruské obavy musely být existenciální. V případě rozmístění jaderných zbraní na ukrajinské hranici by se hrozba pro Moskvu zkrátila z nynějších 18 až 21 minut na tři až čtyři minuty.  Naše země – obě, tedy Česko i Slovensko – máme nicméně stále v paměti, své či historické, ráno, kdy nám nad hlavami hučela letadla a ulicemi jezdily tanky. Není to tak dávno. Navíc Rusko vnímáme jako nástupce Sovětského svazu, Putina vidíme jako Brežněva, ne-li dokonce jako Stalina. Nenávist k zemi, jejíž „poradci“ či vojáci působili na našem území čtyřicet let, je pochopitelná.  Moskva je pro nás stále něco, z čeho cítíme nebezpečí a odkud čekáme zlo. A tím, že jednoho dne nad ránem ruská armáda vstoupila na Ukrajinu, ten mráz z Moskvy jen potvrdila.