Andrej Babiš u Moravce křičel na Kalouska, skákal mu do řeči a použil slovo ,,průser". Co vy na to?Anketa
Mohou Rusové vyřešit situaci v Sýrii?
Rád přirovnávám zahraničněpolitické projevy k oblíbeným národním sportům. Americký fotbal nebo baseball nejsou doménou jemných taktických fines v rámci sofistikovaných strategií. Ty připomíná naopak ruský postup. Způsob, jakým Rusové vstoupili do syrského konfliktu, připomíná dvojitý odtažný šach. Udělali to navíc takovým holywoodským způsobem, když Američany chytili za slovo. Ti stále hulákali svou oblíbenou hlášku „půjdeme a nakopeme IS zadek“, ale stále se drbali v rozkroku a kde nic, tu nic. A Rusové šli a ten zadek IS opravdu masakrují. Dalo by se dokonce říci, že tak činí „ve jménu nerozhodných USA“. To je, pravda, trochu fanfarónský popis situace, ale dost neodbytně se nabízí.
A navíc – nezapomeňme! – jsou Rusové v Sýrii jediní legálně. Chtělo by to při každé reportáži o Sýrii vždy připomínat příslušnými adjektivy, kdo je v Sýrii v jaké pozici. Asadova vláda, marná sláva, je jediným reprezentantem Sýrie. Je šílené, jak si svět „zvyká“, že Spojené státy občas nějaký stát napadnou a rozvrátí, aniž by je zajímalo mezinárodní právo. Píší si tak sami velmi temnou kapitolu v dějinách.
Na vaši kapciózní otázku samozřejmě existuje samozřejmě jediná odpověď – Rusové to nevyřeší. Ale mohou dost podstatným způsobem k řešení přispět.
A jsme u jádra problému, totiž nakolik se budou dějiny rýmovat, jak nezapomenutelně řekl před rokem v Praze bývalý americký velvyslanec Jack Matlock. Rusům hrozí něco na způsob afghánské pasti, budou-li se angažovat hodně, anebo dopadnou jako Američané se svým válčením-neválčením, budou-li se angažovat nedůsledně.
Jak rozčlenit opoziční skupiny proti Asadovi, mimo Daeš? Do jaké míry jsou oprávněné protesty USA proti cílům, které volí Rusové?
Prý je v Sýrii asi sto opozičních frakcí, které budou nepochybně velmi flexibilní, co do militantnosti i co do spojenců. Z velké části se budou potírat mezi sebou. Takže bych je členil pouze podle toho, které z nich jsou přímými příjemci podpory ze Západu, a které ty zbraně dostávají zprostředkovaně. Druhým kritériem je zrcadlově totéž, totiž které z těch skupin spolupracují a ony zbraně IS předávají přímo, a které přes prostředníky.
Západ proto remcá, že Rusové nebombardují jen IS, ale i ty Západu tak drahé „umírněné rebely“. Jistě, oni jsou tak umírnění, že místo, aby bojovali pomocí amerických zbraní, radši je dají IS. Tím se ovšem stávají – jako Spojenými státy přiznaná de facto logistická větev IS – legitimním cílem boje proti IS.
Zajímavé je, co píše Charles Lister z Brookings Doha Center, podle BL jeden z nejvýznamnějších světových odborníků na krizi v Sýrii. Pokud prý Západ přijme požadavky Ruska a Íránu, aby Asad směl přežít u moci, pak to prý prodlouží a zintenzivní konflikt a téměř určitě to vyvolá tak obrovskou džihádistickou mobilizaci, jakou svět ještě neviděl. Hlavním problémem syrské krize podle tohoto politruka prý není ani al-Káida, ani IS, ale Asadův režim.
Co z toho vyplývá? Údajný odborník polarizuje konflikt pouze proti Asadovi, kterého staví jako jedinou příčinu snad i vzniku IS. A pěkně staví Západ po bok IS, neboť je spojuje snaha odstranit Asada. Asi proto, že mnoho křesťanských denominací žilo dlouhá léta v Sýrii (ve srovnání s jinými státy) relativně v klidu? Asi i proto, že Sýrie jako jedna z posledních sekulárních překážek vadila v rozvoji fundamentalistických režimů a hnutí v oblasti?
Potom ale není divu, že obojaká politika Západu už vyhřezla a nelze ji skrývat. Informační technologie vzaly USA pohodlí afghánské války v osmdesátých letech, kdy mohly dělat, co chtěly, a nehrozilo toto vyhřeznutí. Nyní je jasné, že domněnky o tom, že IS je dítkem Západu, nebyly liché, a že boj proti terorismu je jen žvástem, a že skutečná jeho pointa je obrácena proti vlastním lidem. Jak řekl Wesley Clark již v roce 2007 – ve Spojených státech proběhl téměř bez povšimnutí puč jistých vojenskoprůmyslových kruhů, doprovázený vlasteneckým rykem, který pramení z těžko překonávané atmosféry strachu, udržované ve Spojených státech mnoha pozoruhodnými způsoby.
Zde je dobré připomenout fatální blízkost východisek kritiky (zčásti samozřejmě oprávněné!) rozblázněného západního libertinismu, jemuž přestalo být cokoliv svaté, jednak z pera gurua neoconů Leo Strausse, a překvapivě i z pera významného islamisty Sajjida Qutba. Zde jsou podle mého názoru položeny základní směry událostí, s jejichž důsledky se vyrovnáváme i dnes; a není vůbec jisté, jakých forem ještě mohou v budoucnu nabrat.
In puncto vlastní geneze syrské krize – do jaké míry vlastně jde o revoluci vyprovokovanou USA a do jaké míry o autentické hnuti proti Asadovi... Do kterého se samozřejmě mohli přimíchat jihádisté?
Byla pohodlná kritika Jugoslávie, že Tito je „krvavý pes“ – ano, pacifikoval a zavíral extremisty a s nimi se svezli i političtí odpůrci, ale udržel ten pozoruhodný mnohonárodnostní stát v takové kondici, že pro nás byl tehdy „polovičním Západem“. Byla jistě snadná i oprávněná kritika Saddáma Husajna, ale udržet sekulární stát složený ze sunnitů, šíitů a Kurdů; to vyžadovalo tvrdou ruku, v tom se shodovali i Saddámovi odpůrci, a na vlastní kůži to zakoušejí i jeho následovníci. Podobně tomu je s Asady, otcem i synem. Izraelci si oprávněně stěžují, že žena přivdavší se do Sýrie musí mít jedno důležité potvrzení – že není Židovka. Ano, ale i s tím se musíme naučit žít. Někdo nemá rád Židy, jiný zase Iry, další Poláky. O tom je i ten slavný montypythonovský skeč. A o tom je i jeden dosti poučný vtip, jak jde starý Žid s dvěma velkými kufry po nádraží a osloví nějakého pána: „Promiňte, co si myslíte o Židech?“ Pán se rozzáří: „Óóoó, miluji židovskou kulturu a miluji židovský národ…“ Starý Žid jde dál a po chvíli se zeptá jiného pána: „Prosím Vás řekněte mi, máte rád Židy?“ Dotyčný se rozplývá: „Zajisté – jejich myšlení a talent mne vždy uchvacují…“ Starý Žid pokračuje v chůzi a dalšího pána se opět zeptá: „Promiňte prosím, máte rád Židy?“ Chlap zbrunátní: „Co?! Židy?! Ty teda rád nemám! Nenávidím celý židovský národ! Nenávidím je všechny!“ Starý Žid pookřeje: „Vidím, že se vám dá věřit, že jste přímý člověk. Prosím, prokázal byste mi tu službičku a počkal mi chvíli u těchhle kufrů, než si na chvíli odskočím na toaletu?“ (Kdosi tuto anekdotu vtipně zkrátil do bonmotu, že „filosemita je antisemita, který má rád židy“.)
Zpět k otázce. Samozřejmě, že v každém státě jsou důvody ke stížnostem, aniž bych to bagatelizoval. O poměru důvodů vnitřních a podněcování zvenčí můžeme spekulovat, jisti si však můžeme být přítomností obou vlivů. Americkou snahou je svrhnout Asada, aniž by k tomu měli jakékoliv právo, jakýkoliv mandát, cokoliv. Je hrozné, že se s takovou zemí vůbec někdo na světě baví. Nota bene když si uvědomíme, že k dosažení svých cílů vypouštějí džiny opravdu příšerné. A jelikož není radno Spojené státy podceňovat, musím uvažovat tak, že s těmi důsledky jsou srozuměni, ba dokonce že ty důsledky jsou součástí jejich širší strategie. Tomu odpovídají i teze ve Friedmanově prognostické bibli („Příštích sto let“) o americkém šíření nestability. Takže žádné překvapení.
Může Putin touto akcí v zásadě smazat diplomatické potíže, které si za poslední dva roky nadělal? Jak může angažmá v syrské krizi obnovit mezinárodní silu Ruska?
Život nejsou jenom šachy – a pro ty, kterým se staly životní náplní, to nedopadlo dobře. Ruská šachová partie na Blízkém východě je pro mnohé lahůdkou, ale co všechno může ruské angažmá v Sýrii znamenat v budoucnu?
Musím předeslat, že si nemyslím, že si Rusové nadělali diplomatické problémy. Naopak – jsou cílem dost nevybíravé kampaně. Kdo například věděl o ruské mírové aktivitě ohledně Sýrie? Podle finského diplomata k tomu došlo již před 3 roky, což znamená, že mohlo být ušetřeno mnoho lidských životů i utrpení a migrační vlna vůbec nemusela nastat.
Rusové postupují velmi kreativně – tím myslím vytvoření koordinačního informačního centra pro boj s IS. Spojit Irák, Írán a Sýrii je docela povedený kousek; a na USA je nyní řada, za jak dlouho se připojí. Ano, jsou druzí, a celý svět to vidí. A nemohou se nepřipojit, i když zatloukat nos mezi očima se jim může ještě nějakou dobu zdát jako docela dobrý nápad.
Takže přidejte k ruské aktivitě americké chyby a dostanete docela dobrou představu o vzestupných a sestupných trendech, co se týče mezinárodně politické prestiže.
Z Ukrajiny zaznívají velmi znepokojivé zprávy o ekonomických problémech a svévoli skupin kolem Pravého sektoru. Čeho se z Ukrajiny do konce roku můžeme dočkat?
Znepokojivé zprávy, to je slabé slovo, když mluvíme o tom, že se prý na Ukrajině ztratily dva strategické bombardéry TU-95MS s komplet dokumentací a náhradními díly. Prý se jich proti evidenci nemohou dopočítat, a ty okolnosti nasvědčují tomu, že bombardéry byly úspěšně zobchodovány. Krom toho se prý ztratily tři indické dopravní Antonovy, dodané na servisování. Jakýsi český vojenský materiál dodaný na Ukrajinu se prý objevil v Čadu... Nevím, nakolik jsou tyto zprávy ověřené, to je práce pro informační služby. Vypadá to ale, že Ukrajina je země neomezených možností, a můžeme jen děkovat pánubohu, že jim tam Rusové nenechali jaderný arzenál (a že se Rusko úplně nerozpadlo, jak si dětinsky přáli někteří rusofobové). Takže prognózy se dopustím jen kladné – myslím totiž, že Rusové nenechají Ukrajinu padnout, hlavně co se plynu týče, a že se situace uklidní. Bude ovšem nutno vyřešit otázku, co se současným vedením státu. Bylo by dobře, kdyby odešlo bez velkého humbuku a kopání kolem sebe, ale nevím, jestli má nějaké sebezáchovné pudy, jestli se nebude řídit heslem „po nás potopa“.
Zajímavá myšlenka Jefima Fištejna: V důsledku obrovských problémů Západu s uprchlíky, Daešem a Ukrajinou nakonec může Putin získat Sýrii a Ukrajinu. Jak tyto dvě hry jsou propojené?
Z uhlovodíkového hlediska by dlouhodobě nestabilní Sýrie zvýrazňovala možnou snahu Ruska nedovolit vést plynovody přes Sýrii. To bude ještě hodně složitá partie, která je možná trochu přehlíženou možnou spojnicí s řešením ukrajinské krize. Tam nelze vyloučit jistý happyend, že by totiž Rusové dodávali Evropě plyn ukrajinskou cestou s tím, že by Ukrajincům do jisté míry humanitárně tolerovali „tradiční“ rozkrádání plynu, což by pro Ukrajinu mohl být dar z nebe. Potom by palčivost plynu z arabského poloostrova nebyla pro Rusy tak intenzivní a umožnila by uklidnění situace v obou oblastech.
Ovšem „získání“ Ukrajiny a Sýrie Ruskem je jenom Fištejnova noční můra, poslední drobty, které vytřásá ze svého strašpytle, aby zkusil někoho vyděsit. Myslím, že si lidé na celém světě postupně začínají uvědomovat prekérní zkušenosti s lidmi, kteří se z jisté formy exilu zlobí na jiný stát, s nímž je pojí nějaké emocionální vazby. Excellentním případem byl Ahmed Chalabi, který Američanům přihrával jeden vylhaný důvod za druhým, aby napadli jeho rodný Irák, kde chtěl zaujmout co nejvyšší funkci. Proto je třeba pana Fištejna a další podobné brát nikoliv na lehkou váhu, ale s rezervou a pochopením. Oproti Chalabimu to však jsou naštěstí jen lehké váhy.
Oni sice argumentují svými častými a hojnými, nicméně pouze jen bodovými kontakty na Ukrajinu a do Ruska. Tím se snaží svým poznatkům, které mohou jistě být korektní, dodat univerzálního významu, a to bezprostředně, bez jakékoliv analýzy. Slabiny tohoto přístupu však přesvědčivě ukázal George Friedman, když v rozhovoru pro LN řekl: „Podívejte, fakt, že mám svého člověka v Rusku, neznamená, že mám potřebné informace z Ruska. To je omyl, takhle informace neproudí, to si myslí jenom novináři. Někdy blízkost události pomůže, většinou ale nejvíc pomáhá odstup, protože nejste uprostřed vřavy, kde vám každý říká něco jiného.“
Tím chci naznačit možnost, že oproti Fištejnovu strachu může být skutečná ruská strategie zaměřena na zisk mnohem zajímavější, poučený z četných chyb mocností v historii dávné i nedávné včetně té ruské. Ona strategie může spočívat v tom, že se Rusko nebude pokoušet ony země získat, ovládnout, dobýt či okupovat, nebo je jen po americkém způsobu roztřískat, dosadit tam svého člověka, zavést zemi do dluhové pasti a odejít. Rusko těm zemím může zdálky pomoci, ale do jejich vnitřních věcí nezasahovat. Tím mohou vzniknout pro Rusko velmi výhodné vazby, paradoxně mnohem silnější a odolnější. Šachy jsou i psychologie.
Nicméně mohu se i mýlit. Putin bude mít doma stejné problémy s rozmlsaným a nikdy nenasyceným vojenskoprůmyslovým komplexem jako americký prezident (ať je jím kdokoliv). Svědčí o tom i vzpomínky syna Nikity Chruščova, jak je zachytili pánové z Nadace Železná opona. V roce 1959 president Eisenhower se v privátní diskusi Chruščova zeptal, jak se mu jedná se sovětskými generály? Chruščov nevěděl, co tím myslí. Eisenhower mu vysvětlil, že za ním každou chvíli dojdou vojáci, že by měli vyvíjet nové zbraně, že mají nízký rozpočet a že je takhle Sověti předběhnou a zničí americkou demokracii. Chruščov na to, že jeho maršálové dělají to samé, že když nedostanou další peníze, tak Amerika zničí Sovětský svaz i komunismus. Eisenhower se smál a řekl, že by měli spolu s Chruščovem podepsat osobní dohodu mezi nimi dvěma proti jejich vojákům.
Takže studujme uhlovodíkové mapy nalezišť a produktovodů a odhadujme sílu a záměry vojenskoprůmyslových komplexů, co jich na světě máme. Prostě sledujme stopu peněz, ostatní je většinou jen ideologie.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
