„Václav Klaus má beztvarý hodnotový systém. Na jedné straně o sobě tvrdí, že je konzervativec a zastává tradiční hodnoty, ale o jeho životní praxi se těžko dá říci, že se těmi hodnotami řídí. V osobní rovině by se těžko zapřisáhlý konzervativec dal fotografovat, jak vychází s mladou dámou z hotelu ve čtyři hodiny ráno. Jeho pojetí hodnot je velmi utilitární. Šermuje jimi a používá je v politickém boji, ale sám se jimi moc neřídí,“ říká Jiří Pehe s tím, že to vůdci za dob normalizace v minulém režimu dělali dost podobně. Tento politolog napsal o Klausovi knihu Portrét politika ve dvaceti obrazech a ParlamentnímListům.cz vyjevil další možnou kapitolu.

Hra kobry s myší

Ohledně novinářů Pehe v knize Klaus – portrét politika ve dvaceti obrazech napsal, že se k nim Václav Klaus choval po většinu času jako k nerovným partnerům. „Děje se to méně. Ztratil totiž znalostní náskok, jenž měl na novinářskou obec. Na začátku devadesátých let totiž došlo k tomu, že do politiky vstoupil člověk, jenž byl v ekonomii poměrně vzdělaný a trávil dost času na západě. Přišla novinářská generace, která chtěla pomáhat novému ekonomickému experimentu, seč to šlo. Byli to mladí lidé, co zrovna vyšli ze škol a nedokázali s Klausem držet krok. Po většinu devadesátých let existoval určitý strach z Klause. Trochu se to změnilo. Spousta těch mladých novinářů je dnes v pozici vzdělaných komentátorů a šéfredaktorů a vytvořili si od něj odstup. Nicméně ten zvláštní vztah jako mezi kobrou a myší mezi nimi a Klausem stále funguje. Když pan profesor zvedne ukazováček a špatně se podívá, tak s ním novináři do konfliktu jdou jen málo. Jedná se o podmíněný reflex, jakýsi vztah mezi dětmi a otcem. Otec si dupne a vždy si vynutí své. To bude fungovat do konce Klausových dní, do konce jeho prezidentství,“ vysvětluje nyní.