Na invektivy v Parlamentu jsme si zvykli. Ale bitka? Vulgarizuje se naše společnost?
Nemyslím si to. Z jednoho v zásadě nahodilého incidentu nelze vyvozovat širší závěry o vulgarizaci společnosti jako takové. Naše společnost trpí jinými neduhy, které dříve či později mohou vyústit do paralýzy nebo i násilí.
Jedním z těchto neduhů společnosti je vzrůstající neschopnost pojmenovávat věci pravými jmény. Lidé se dobrovolně podřizují autocenzuře či myšlenkové konformitě. Názory dnes nejsou výrazem svébytnosti a originality určité osobnosti, ale příznakem sociálního statusu – obdobně jako značkové oblečení, automobil nebo dobrá adresa. Kdo by se v názorech na Evropskou unii, Donalda Trumpa, Miloše Zemana, Rusko nebo migrační otázku odchýlil od oficiálních postojů, prezentovaných mainstreamovými médii, riskuje profesní kariéru či veřejnou ostrakizaci.
Nejvhodnější adaptací na tento stav, kterou můžeme pozorovat u většiny představitelů politických, mediálních a akademických kruhů, je nemyslet si jednoduše nic a opakovat obecně přijímané politicky korektní floskule. Znamená to ovšem konec plnohodnotného intelektuálního života. Rozhovory, které dříve přinášely myšlenkové obohacení, jsou dnes prázdným rituálem, jehož prostřednictvím se obě strany utvrzují ve svém společenském postavení.
Tato myšlenková strnulost je nebezpečná v případě krize, protože nás zbavuje intelektuální flexibility a pragmatismu. Jestliže nejsme schopni správně myslet, nedokážeme správně jednat. Intelektuální vakuum zaplňují negativní emoce, které byly vždy zdrojem kolektivního násilí.
Jak je možné, že „v covidu“ máme jedny z nejhorších výsledků na světě... Je to špatná vláda, špatný premiér, jak s oblibou říká opozice, jsme jakousi laboratoří Evropy? Kde je ten zakopaný pes?
Po bitvě je každý generálem. V politice platí axiom, že každá vláda a každý premiér jsou vždy špatní, protože v nevyzpytatelné a proměnlivé situaci se nikdy nevyvarují zásadních chyb. Známe to z vlastního života a není důvod, proč by to na úrovni vlády mělo být jiné. Volání po dokonalé a koncepční vládě je naivní.
Jednu z nejlepších vlád v moderních dějinách měla Francie před rokem 1789. Kdo by si nepřál, aby mu vládl takový Turgot, Necker nebo Calonne? Patřili k nejzdatnějším administrátorům Evropy. Ludvík XVI. měl ty nejlepší úmysly. Záhy skončili všichni ve vyhnanství nebo na popravišti.
Winston Churchill se dopustil během války řady těžkých chyb, které stály životy tisíce vojáků. Velikost jeho státnictví nespočívala v neomylnosti, ale ve vůdcovství, charismatu a sebedůvěře, které vyzařoval a jež působily na traumatizované obyvatelstvo uklidňujícím dojmem.
To je to, co jsme v průběhu covidové krize postrádali. Nebyla to jasná koncepce, jak situaci řešit, protože tu neměl vůbec nikdo. Byla to absence vůdcovství, jasně viditelného nasazení, empatie a vůle provést národ těžkým obdobím, a tím jej učinit silnějším. V takovém případě by lidé byli ochotni odpustit nejrůznější přehmaty, dodržovat disciplínu, zdržet se kverulantství a nezneužívat krize pro své dílčí zájmy.
Místo toho byli lidé přímými svědky často chaotické improvizace a přijímání a odvolávání opatření podle výkyvů veřejného mínění. Vznikl také zbytečně rozsáhlý mediální prostor pro nejrůznější samozvané „experty“ nebo vysloužilé politiky užívající si opětovné pozornosti davů. To vše veřejnost zmátlo a dezorientovalo. Pandemie se nemusela takto vymknout zpod kontroly.
Robert Šlachta ohlásil vstup do politiky a založení hnutí. Má, podle vás, vůbec nějakou šanci?
Nevěřím tomu. Jeho rozhodnutí vstoupit do politického života ještě více rozdrobí politickou scénu a oslabí menší strany, které mohly přinést zajímavé podněty. Není rovněž zřejmé, co má vlastně Robert Šlachta reprezentovat. Jeho konkrétní politické nebo ekonomické názory nejsou příliš známy. Nika „bojovníka s korupcí“ je více než obsazena a značně obehrána. Zásah na úřadu vlády v roce 2013 vypadá zpětně jako epizoda z kolumbijských, a nikoliv z českých dějin. Ale třeba se mýlím a jeho stylizace do „rozhněvaného muže zákona“ voliče osloví.
Psali jsme:
Každý den jsme konfrontováni s novými a novými doporučeními, příkazy a zákazy. Je to cesta k nové totalitě nebo svérázná péče o občana a posílení establishmentu?
Musíme si vyjasnit pojmy. Totalitní systém komunistického, fašistického nebo nacistického typu byl radikálním, revolučním a brutálním pokusem vytvořit zcela nový typ utopické společnosti na třídním či rasovém základě. Byl výrazem ohromného vzepětí vůle a energie, kterou západní společnost v první polovině dvacátého století disponovala a bez níž by byla totalitní aspirace nemyslitelná.
Současná západní společnost postrádá podobnou vitalitu. Ztrácí svobodu a mění se postupně v nedemokratický systém, který demokracii pouze svými procedurami předstírá. Je to výraz stagnace a civilizační únavy západního světa, nikoliv totalitního pokušení.
Německý právník a filozof Carl Schmitt spojil totalitarismus s existencí takzvaných politických vojáků. Politický voják byl ideologický aktivista, který byl ochoten za svoji víru zabíjet a být zabit. Šlo například o komunistu, který odjel v roce 1936 bojovat do Španělska, kde střílel nepřátele, aby nakonec zahynul kulkou z pušky italského fašisty, jiného politického vojáka.
Jací jsou dnešní aktivisté? Rozhodně to nejsou političtí vojáci. S překvapivou lehkostí se dávají do služeb systému, který jejich radikální rétoriku shovívavě přehlíží či dokonce akceptuje, protože dobře ví, že nepředstavují žádnou skutečnou hrozbu. Jsou totiž zkorumpovatelní.
Záplava příkazů, zákazů a doporučení, která nás zahlcuje, tak není příznakem nástupu totalitarismu tradičního typu. Je to mimo jiné důsledek postupného zániku nepsaných zásad, norem a předpisů, kterými se řídily předchozí generace, ale jež moderní liberalismus ve jménu osvobození jedince od tradice odstranil.
Je to velký historický paradox. Liberalismus vznikl v osmnáctém století jako hnutí, které mělo člověka politicky a ekonomicky osvobodit od útlaku a předsudků tradiční společnosti. Ve své závěrečné fázi však likviduje i vše, co umožňuje normální soužití lidí včetně smyslu pro sebeovládání, disciplínu a zdravý rozum.
Posilující stát omezující lidskou svobodu je tak poslední překážkou bránící konečnému rozkladu společnosti.
Ukázala se EU v případě vakcíny jako (ne)schopná? Prounijní příznivci hovoří o tom, že bez EU bychom neměli vakcínu žádnou. Ta ruská či čínská asi nebudou v západní Evropě nikdy schváleny. Je to i politické gesto?
Evropská unie se ukázala neschopná v řadě oblastí, a nevím proto, proč by měla vakcína být výjimkou. Evropská unie má jednou velkou přednost. Je zcela předvídatelná – vždy selže.
Pokud jde o dostupnost vakcíny... Jak známo, státy, které nejsou členy Evropské unie – Izrael, Velká Británie, Spojené státy americké, Rusko – intenzívně očkují. Zdrženlivost k ruské vakcíně, vůči které jsem zatím nezaznamenal zdravotní výhrady, bezpochyby s politickým klimatem souvisí.
Prezident Macron ohlásil tažení proti nepřizpůsobivým islamistům. Přední imámové již podepsali, že republikánské hodnoty jsou víc než náboženství. Je to správná cesta nebo je již pozdě a francouzský prezident hasí spáleniště, ale požár stále postupuje... Faktem ale je, že něco takového ve vztahu k Turkům si Německo asi nedovolí...
Francie je tradičně přistěhovalecká země. Zároveň je to stát, který v době třetí republiky na přelomu 19. a 20. století formuloval poměrně jednoznačné zásady pro plnohodnotnou integraci do francouzské společnosti.
Řada imigrantů se v minulosti úspěšně začlenila. Prezident Nicolas Sarkozy byl synem přistěhovalce z Maďarska. Charles Aznavour zase pocházel z rodiny arménských uprchlíků. Nakonec i český spisovatel Milan Kundera se zcela sžil s francouzským prostředím. Mnozí přistěhovalci z Alžírska, Tuniska nebo Maroka prošli již ve svých mateřských zemích francouzskými školami a byli připraveni přijmout sekulární republikánské a osvícenské hodnoty. Někteří se usadili v chudších dělnických čtvrtích a prostřednictvím komunistické ideologie byli vtaženi do západního mentálního světa. Ve Francii existovalo poměrně dost smíšených sňatků.
To je bohužel minulost. Atmosféru ve Francii odráží například známý román Podvolení od Michela Houellebecqa nebo kniha Velká výměna od Renauda Camuse. V zemi vznikly rozsáhlé muslimské enklávy, které se prakticky vymkly státní kontrole. Sílí islámský antisemitismus.
Francie navíc prochází vleklou ekonomickou stagnací, která situaci vyostřuje. Francouzský demograf a historik Emmanuel Todd nedávno napsal, že pokud by Francie vystoupila z Evropské unie a obnovila hospodářskou prosperitu, asimilace by mohla opět úspěšně probíhat. V to však věří jen málokdo. Navíc francouzský politický establishment by se k takto razantnímu kroku po vzoru Velké Británie neodhodlal.
Emmanuel Macron tedy bezpochyby udělal správný krok, ale obávám se, že Maginotova linie už byla prolomena.
Psali jsme:
autor: Václav Fiala
