Ukrajina: nárazník, nebo něco víc? 

Ukrajina má pro Západ nepochybně stále geopolitický význam, i když není úplně jasné, jestli se západní spojenci rozhodli ze země udělat „jenom“ klasickou nárazníkovou oblast pod svým vlivem, či opravdu počítají s tím, že v delší budoucnosti bude plnoprávným členem institucí „prvního světa“ (EU a NATO) a změní tak její letité postavení (odráží ho i sám název země). Nicméně vývoj v posledních 18 měsících zatím ukazuje na to, že Ukrajina je stále spíše než cokoliv jiného nárazníkem a platí za to vysokou cenu. A je třeba dodat, že v případě dalšího napětí mezi Ruskem a Západem bude pro Ukrajinu nárazníkovou funkci velmi těžké opustit. 

V den oslav ukrajinského Dne nezávislosti v srpnu 2014 na Ukrajinu přijela německá kancléřka Angela Merkelová a vyjádřila se v tom smyslu, že Ukrajina potřebuje výrazně upravit svoje ústavní uspořádání směrem k „decentralizaci“. Od té doby řada západních politiků a expertů po decentralizaci volala a po uzavření minských dohod II z února 2015 se tato otázka stala politicky urgentní – alespoň pro Evropany a samozřejmě také pro Rusy. Na Ukrajině se otázka decentralizace točila především kolem dvou témat. Prvním bylo autonomní postavení doněckých a luhanských oblastí mimo kontrolu Kyjeva, které mělo být dle Minska II součást ústavní reformy a ukončit konflikt. Druhým potom otázka udržení Ukrajiny jako unitárního státu a přímo „vymítání“ pojmu federalizace jako něčeho, co znamená „konec Ukrajiny jako státu“. 

Decentralizace aneb Buď jsi pro, nebo zrádce 

Základem decentralizace je myšlenka přesunu řady pravomocí centra na několik typů samosprávných orgánů tak, aby místní politická zastoupení měla větší rozhodovací prostor a nebyla jako doposud závislá na rozhodnutích a přerozdělování financí z centra. Jinak řečeno, hlavní myšlenkou je dát větší moc lokálním politickým centrům (městům, okresům atp.) a posílit obecně demokratickou samosprávu skrze kolektivní orgány nazývané „hromady“. Jak napsal ukrajinský politolog Oleščuk, současný proces konstitučních změn šel ale ve stopách starých politických praxí za Kučmy nebo Janukovyče: skrytě a bez účasti veřejnosti. Zároveň poukázal na to, že vlastní decentralizace a zákon o zvláštní samosprávě části Donbasu nejsou podle něj zcela kompatibilní. Zákon o samosprávě Donbasu jde za hranice toho, co decentralizace ve zbytku země přináší. Konstituční soud sice tento návrh odsouhlasil, ale otazník zůstává. Oleščuk má také jistě pravdu, že celý proces ukázal, že Ukrajina je otevřená vnějším tlakům, pouze se nedá souhlasit s tím, že by jejich nositelem bylo jen Rusko. Ostatně tato „slepota“ k velmocenskému vměšování Západu (např. USA) je typická pro většinu postkomunistických zemí. Vykupující slovíčka jsou obvykle: dobrovolnost a spojenectví, které jsou v důsledcích malou záplatou na faktickou rezignaci na konkrétní národní zájmy. Základní zákon země se přijímá bez společenské diskuse a v atmosféře, kterou Oleščuk dále popsal takto: „Dokonce v době Janukovyče neexistoval podobný tlak na intelektuální elitu a projevy alternativních názorů. Vláda nejenže není připravená na diskusi, ona odmítá možnost jakékoliv diskuse. Buď jsi pro to, co jsme my napsali, a to bez jakýchkoliv diskusí, nebo jsi nepřítel.“ 

Politická kultura Ukrajiny se mění očividně jenom velmi a velmi pomalu. Ostatně, jak se říká, „starého psa novým kouskům nenaučíš“ a „revoluce důstojnosti“ přivedla do čela země velkou část politiků minulosti. Zprávy o prodeji poslaneckých mandátů i na „nové“ a „evropské“ Ukrajině proto asi překvapují málo. To, že podle sociologického výzkumu si ale 40 % dotázaných myslí, že na Ukrajině k žádným reformám nedochází, je číslo k zamyšlení. 

Probuzení do reality 

Politická realita udeřila na Ukrajinu v pondělí, když Nejvyšší rada předběžně odhlasovala zmíněnou reformu ústavy. Informace médií o tom, že návrh nebude mít podporu, se nepotvrdila, i když se potvrdila domněnka, že bude třeba se opřít o hlasy nenáviděného, „proruského“ a „zrádcovského“ Opozičního bloku (a další opozice), a nikoliv koaličních partnerů (Svépomoci, Vlasti a Radikální strany). Opoziční blok sice decentralizační návrh prezidenta Porošenka všemožně kritizoval, ale nakonec projekt podpořil jako cestu k míru na Ukrajině. Probuzením do reality byl také případ dalšího veřejného násilí, které sice lze bagatelizovat (nakonec o život přišli „jen“ tři lidé a protestujících bylo asi jen kolem tisíce a strana Svoboda přece nemá zastoupení v parlamentu), ale alespoň v symbolické rovině základní zákon země potřísněný „krví“ nevěští nic dobrého. Mimochodem, někteří už obvinili z organizování pondělního násilí samozřejmě Rusko.