V souvislosti s postupem Chalífy Haftára v Libyi si někdo v západním tisku našel v psacím stole mapu a zhrozil se: Vždyť on ten Putin nejenže v případě ovládnutí Libye bude kontrolovat migrační toky, ale dokáže kolem Evropy vytvořit souvislý „pás nestability“ od Ukrajiny až po Maroko! Míněno pás zemí, kde jsou problémy nebo které se rozhodnou „tábořit“ s Putinem a dovolit mu postavit vojenské základny. Dříve obhájci Kremlu mluvili o tom, že NATO „obkličuje“ Rusko, nyní se karta obrací. Pojďme se na to podívat, prosím, jak jako na teorii, tak s akcentem na „dosud neprobádané oblasti“, kterým se až tak moc nevěnujeme – Libye, Egypt, Alžírsko, Maroko... Jako by měl někdo strach, že „tady bude Putinovo“. Bude? Bude v těchto jednotlivých zemích, třeba i s vojenskými základnami? Takové tóny zazněly z právě skončeného summitu EU na Maltě. Přirozeně, jak ze současného, tak z budoucího hlediska. 

Víkendový summit EU na Maltě byl svým způsobem opravdu těžko uchopitelný. Zatímco záchranářské lodě svážely do maltských přístavů stovky migrantů putujících z Libye, unijní lídři se vozili na luxusním parníku zátokou v La Valettě a přitom se dohodli, že při řešení migračního proudu z Libye použijí „turecký model“. Tedy že věnují stovky milionů eur vládě v Tripolisu, která prý posílí pobřežní stráž a cosi s tou migrací zlepší. Potíž je v tom, že Turecku Brusel už věnoval miliardy eur, ale hrozba prstu „na migračním kohoutku“ je tu stále, a co víc, OSN nyní pro syrské uprchlíky v Turecku požaduje 3,5 miliardy dolarů, z čehož vyplývá, že ony unijní miliardy u uprchlíků a jejich potřeb rozhodně neskončily. Představa, že tomu v Libyi bude jinak, je iluzorní. Tím spíš, že EU dohodu uzavřela s jednou ze tří „libyjských vlád“, která se zdá být aktuálně tou nejslabší – sídlí sice v Tripolisu, ale v zásadě neovládá nic, kromě několika ulic v hlavním městě. Svou bezpečnost vkládá do rukou různých, vesměs islamistických milicí, které si platí a které se už jistě na unijní peníze hodně těší. S tím vlastně souvisí vámi zmíněná analýza amerického Politica, které propadlo panice, spojilo Libyi až s Ukrajinou a tyto dva body popsalo jako „ruské obklíčení“ Evropy. Na druhou stranu je ale až neuvěřitelné, jak rychle a převratně se geopolitická situace za posledních pár let změnila! 

Faktem je, že největší silou v Libyi je aktuálně Libyjská národní armáda generála Haftára, za níž stojí Rusko, Alžírsko, Egypt a další regionální státy. Haftár zdá se být jediným, kdo je s to Libyi stabilizovat a vrátit pod jednotnou správu, což si zcela určitě uvědomili i na maltském summitu. Itálie totiž už požádala Rusko, aby využilo svůj vliv v Libyi a pomohlo nějak řešit i onu migrační krizi. Nabízí se několik velkých otázek. Pokud EU zná libyjskou realitu, proč se vůbec rozhodla pro spolupráci s „vládou“, která nemá žádný význam? A když NATO dál sváží vojáky a techniku k ruským hranicím a EU dál prodlužuje sankce proti Rusku, jakou naději žádost o spolupráci v Libyi asi tak může mít? Nevím, nerozumím tomu.