Pane doktore, chceme pro naše čtenáře shrnout rok 2024 ve světě a nahlédnout do roku příštího, ale přišel do toho teroristický útok v Magdeburku. Mění se tímto masakrem něco pro Německo, Evropu a svět? Dozvídáme se něco nového?

Snad asi jenom ti z nás, kteří se ve školách nikdy nesetkali s Janem Nerudou a jeho Zpěvy pátečními nevědí, že …z bouřného času jsme se narodili a krok za krokem v bouřných mračnech jdem, vstříc hrdě vznešenému svému cíli…, něco tuší nejen o dobách minulých, ale i o jejich věčném opakování. Chtělo by se říct, že nic nového pod sluncem, kdybychom nevěděli, že dnes asi už více než dvě stě osob prožívá úzkost z utrpení, které jim toto magdeburské vraždění způsobilo.

Že to bylo ve starobylém Magdeburku, kde studoval a působil (972–981) Slavníkovec svatý Vojtěch, dnešnímu lidství dávno odcizenou společnost, českou stejně jako německou, také nezajímá. Od rána do večera opakují všechna možná zpravodajství – data o počtu mrtvých a zraněných. Je to těch tradičních 200 slov,  která někdy a dokonce i s nesmělým úsměvem opakují TV hlavy „na detail“. Politici odtud i ze zahraničí se prezentují v několika vteřinách své slávy, které vydávají za účast s oběťmi. Dojatá reprezentace Sasko-Anhaltska byla v tomto mediálním mumraji snad jediná, které bylo možné věřit. Ty rychlokondolence, které jsme v Evropě slyšeli v posledních letech už tolikrát, že jim mohou uvěřit jen ti nejotrlejší z nás, nám jsou důkazem, že nejen v SRN, ale i v Evropě nenastupuje jen ekonomická  krize, ale že se stále víc prohlubuje krize vládnutí, krize občanské sounáležitosti a odpovědnosti, krize respektu a ohleduplnosti jedněch k druhým. Když už jsme tolikrát, a tak arogantně, opakovali po německé kancléřce, to její pověstné My to zvládneme!, snad by některá z těch upovídaných dam v EU mohla zvolat stejně hlasitě – Ano, nezvládli jsme to!  Posypat si hlavu popelem, roztrhnout roucho a odejít ze scény.