Chceš-li žít, musíš přežít, to je heslo vašeho týmu krizového řízení Prahy 8. Nouzový stav je za námi; jak jsme si v něm vedli jako Česká republika?

Rozdělil bych to na několik etap. Především, samotné zahájení mimořádného stavu bylo uskutečněno včas, a prakticky díky zapojení veřejnosti (šití roušek) se ukázalo, že jsme disciplinovaný národ a dokážeme zvládnout i krušné chvíle velmi rychle. Nemá cenu hodnotit nedostatečné ochranné prostředky v prvních dnech, nikdo nebyl prostě připraven. Závěr tzv. rozvolňování je už spíše někdy i k smíchu – především školství, kadeřnické a kosmetické služby jsou vystaveny nekoncepčnímu chaosu, který snad brzy skončí.

Objevují se názory, že kroky vlády jsou příliš improvizované, neustále se mění a jsou poplatné tlaku veřejného mínění. Sdílíte tento pohled, nebo takovou improvizaci lze chápat?

Při každé takové situaci, na kterou nejste připraven, jde v mnoha případech o improvizaci. Měl by se však někdo teď chytnout za nos a uvědomit si, že tento stát není vůbec připraven na podobné průšvihy a že se skutečně může něco stát, nikdo tomu nevěřil. Když teď přijde blackout, je to stejný průšvih a možná s větším dopadem na zdraví občanů, a to nemluvím o ekonomice. Ve věci blackoutu jsme na tom ještě hůře, tedy alespoň v Praze. Ukazuje se, že odborníci se nemají vyhazovat z důvodu politických výměn, ale mají být minimálně v samosprávě déle než do výměny politického vedení.