Na šest míst v Radě ČT se sešlo 90 přihlášek. Čím si vysvětlujete rekordní zájem o členství v mediálních radách obecně?

Velký zájem o členství v Radě ČT byl i před šesti lety. Je to dáno tím, že je v Radě ČT šest volných míst. To je jedna věc. Druhá věc je, že rozhodování o podobě vysílání ČT je dlouhodobě traumatizující, panuje nespokojenost s tím, jak se Česká televize vypořádává se zpravodajstvím a publicistikou. Jistě se shodneme na tom, že například filmové spoluprodukce terčem kritiky mohou být jen těžko. Je to Česká televize, bez které by kvalitní česká kinematografie neexistovala.

A hlavně, důvod zájmu veřejnosti o členství v Radě je i to, jak ČT hystericky a agresivně  reaguje na kritiku sebe sama. Vzpomeňme, co se odehrávalo po analýze Jana Křečka pro RRTV, z níž vyplynulo, že Česká televize je nakloněna TOP 09. Nazvala bych akci České televize pokusem „vyřídit si to s ním pěkně po bolševicku“. Vzpomeňme na soukromé reakce některých redaktorů na sociálních sítích, výsměšné a někdy na hraně i za hranou sprostoty.

Proto mnozí z kandidátů na členství v Radě vstupují do procesu kontroly České televize jako do boje s tím, že zamezí aroganci a „plýtvání“. O němž se hojně mluví, aniž by vlastně kdo znal podrobné ekonomické ukazatele (kromě managementu a ekonomicky vzdělané části dozorčí komise rady). Pravdou je, že z 6 miliard, které nashromáždil generální ředitel Janeček a jeho finanční ředitel Lambert v rezervním fondu televizních poplatků na budoucí rozvoj, odčerpal Dvořák většinu. A dnes je Česká televize bez rezerv.