Ve středu projednáváte na Slovensku připomínky k akceleračním oblastem. O co jde, když tam kvůli energetice nejsou žádné potřeba?

Ve středu 24. června (pro slovenské čtenáře júna) 2026 se v Bratislavě uskuteční veřejné projednání Zprávy o hodnocení strategického dokumentu „Akcelerační zóny pro větrnou energii ve Slovenské republice“. Jedná se o dokument, který může zásadně ovlivnit budoucnost mnoha regionů Slovenska, včetně Záhoria, kraje na pomezí Moravy a Slovenska.

Zajímavostí je, že veřejné projednání se uskuteční již 24. června, avšak veřejnost může své písemné připomínky zasílat ještě až do 1. července (července) 2026. O připomínkách se tedy bude veřejně diskutovat ještě před uplynutím zákonné lhůty pro jejich předkládání. Podobná situace nastala již na začátku procesu. Připomínky k rozsahu hodnocení bylo možno podávat do 13. května 2026 do půlnoci, avšak rozsah hodnocení byl schválen již 13. května 2026.

Připomínky na Slovensku mohou občané podávat ještě týden poté, co budou projednány? To není obvyklý postup, je to zajímavá náhoda nebo pouze formalita?

Je proto namístě položit si jednoduchou otázku: Jak mohly být vyhodnoceny všechny připomínky veřejnosti, které bylo možno podávat až do konce posledního dne lhůty, pokud byl dokument schválen ještě týž den? A dnes se ptáme opět: Jaký smysl má veřejné projednání 24. června, kdy připomínky lze podávat ještě další týden? Má veřejnost reálnou možnost ovlivnit výsledek procesu, nebo se od občanů očekává pouze formální účast, aby bylo možné později říci, že „veřejnost měla možnost se vyjádřit“?

Evropská směrnice RED III i mnoho dalších závazných norem členským státům přikazuje zajistit účast veřejnosti. Za takovýto originální postup, který zvolila slovenská vláda, by se možná nestyděl ani kníže Potěmkin.

Čím více člověk sleduje tento proces, tím více vzniká dojem, že se bojuje především s časem. Jako by bylo třeba dokument schválit co nejrychleji, bez ohledu na to, kolik otázek zůstává nezodpovězených a kolik připomínek teprve přijde.

Kdo si z občanů dělá legraci? Ti, kdo si našli čas prostudovat stovky stran dokumentů a poslat připomínky? Nebo ti, kteří vytvářejí dojem veřejné diskuse, zatímco klíčová rozhodnutí se přijímají dříve, než se veřejnost stihne vyjádřit? V demokratickém státě nemá být účast veřejnosti překážkou, kterou je třeba co nejrychleji „odbavit“. Má být základní podmínkou důvěry v rozhodování státu.

Premiér Fico prohlásil, že máte nadbytek bezemisní energie. Komu to má sloužit?

Máme-li podle premiéra elektřiny nadbytek, pak větrné parky zřejmě nevznikají proto, že je Slovensko potřebuje. To je vlastně dobrá zpráva – alespoň už víme, že se nestaví pro lidi. Nyní by bylo fér říci, pro koho se tedy staví. Možná jsme jen nepochopili moderní energetiku. Nejprve nám řeknou, že elektřiny máme dost. Potom naplánují tisíce hektarů větrných zón. A nakonec nám vysvětlí, že to všechno musíme strpět právě proto, že to nepotřebujeme. Logika 21. století.

Jaderná energie je nejméně 5× až 10× levnější než ta větrná. Nechce vám vláda překupovat Mochovce na burzách a prodávat 10× dráž, jako to dělá ČEZ s Temelínem?

Takže nejprve postavíme jaderné elektrárny za miliardy, poté budeme jejich elektřinu prodávat na burze a následně budeme od občanů žádat, aby financovali další dotované zdroje. To zní spíše jako obchodní model pro vyvolené než jako energetická politika pro občany.

Tradiční slovenskou krajinu nezničili komunisté ani dvě světové války. Dokážou si Slováci vůbec představit, jak bude jejich země vypadat s větrnými parky?

Když jedete na vídeňské letiště, vidíte větrné turbíny vysoké přibližně 100 metrů. Na Slovensku se plánují turbíny vysoké 250 až 270 metrů. Ale prý je to vlastně totéž. Vždyť i Fabia a Boeing jsou dopravní prostředky. Nejlepší je, že mnozí obhajují tyto projekty, aniž by si vůbec uměli představit, co znamená 270metrová stavba v zemi.

Nevadí. Představovat si není třeba. Stačí souhlasit. A když se jednou naše kopce, pole a horizonty změní na les blikajících stožárů, vždy budeme moci říci: „Alespoň jsme byli progresivní.“

Děti ve školách se učí o obrození nebo o SNP. Nebýt obrozenců a povstalců, možná by se děti ve školách stále učily v maďarštině jako před vznikem Československa. Co se bude další generace učit o slovenské krajině?

Možná si jednou příští generace budou dívat na fotografie Slovenska – země, kterou nezničily dvě světové války ani komunismus – a budou se nás ptát: „To jste opravdu dovolili?“ „To jste opravdu vyměnili nádhernou krajinu za průmyslový park pod širým nebem?“ A možná na nás použijí i jiné slovo. Takové, které se ve slušné společnosti často nepoužívá.

Koho půjdou lidé u vás na podzim volit v krajských a komunálních volbách, když zjistí, že to „administrativní opatření“ byl ve skutečnosti výprodej Slovenska pro zahraniční větrné barony?

Možná ještě důležitější otázka než „koho budou lidé volit“, je, kdy se konečně probudí? Politici si dovolí přesně tolik, kolik jim dovolí voliči. A politikům nejvíce vyhovuje volič, který celý den mudruje na Facebooku, pod každým příspěvkem ví všechno nejlépe, na všechno nadává, ale když je třeba přijít na schůzku, napsat připomínku, podepsat petici nebo zvednout se ze židle, najednou nemá čas.

Takový volič je pro politiky dar z nebes. Nic neudělá, jen nadává. A přesně proto se nic nemění. Potom přijde k urnám, opět naletí na pěkné řeči, opět uvěří slibům a za pár let opět sedí na Facebooku a hledá viníka. Až jednou zjistí, že zatímco se hádal v komentářích, někdo rozhodoval o zemi za něj. Že to, co považoval za samozřejmé, už samozřejmé není. A že Slovensko se neprodává najednou. Prodává se po kouscích, vždy za potlesku těch, kteří se nezajímali. Zemi ztrácejí občané, kteří se o ni přestanou zajímat.

Skutečný problém je občan, který si myslí, že komentář na sociální síti je občanská angažovanost. Není. Je to jen pohodlná výmluva, aby nemusel udělat nic. Jednou se možná vzbudí v zemi, kterou už nebude poznávat. A nejhůře na tom bude, že si nebude moci říci, že o tom nevěděl. Bude si muset přiznat, že věděl. Jen se mu nechtělo zvednout zadek ze židle. A možná právě dnes platí slova z naší hymny více než kdy předtím:

„Zastavme ich, bratia.“

Protože když se národ neozve včas, jednou se může vzbudit a zjistit, že o jeho zemi už rozhodují jiní.

Psali jsme:

Beran: Energetika má sloužit, ne škodit. V Ralsku škodit přestala

„Je důležité vydržet. I když vás mají za křiklouna.“ Co se povedlo na Ralsku

Větrní baroni a jejich developerští spojenci. Velký byznys s větrníky na úkor občanů

„Nepůjčili by jim ani na trafiku.“ Kdo si mastí kapsu na větrnících