Letos si připomínáme přesně třicet let od sametové revoluce. Jak těch třicet porevolučních let hodnotíte? Co se nám povedlo, a co naopak ne? Pociťujete nadšení, nebo naopak spíše zklamání?

Když s odstupem třiceti let mám hodnotit politický zvrat v tehdejším Československu, pak se kloním k názoru, že politický vývoj v roce 1989, který vyvrcholil pádem socialismu, nebyla revoluce, ale promyšlené a připravené předání moci mírovými prostředky. Kdyby to tak nebylo, tak Václav Havel by se nestal prvním polistopadovým prezidentem z vůle poslanců Federálního shromáždění, kde rozhodující slovo měli členové KSČ, z Ústavy jediné vládnoucí strany. Takhle přece revoluce neprobíhají, nicméně pojem „sametová revoluce“ se všeobecně vžil.

Já sám v těchto dnech s úžasem zírám na diletantismus organizátorů Milionu chvilek, jejich vodičů, kteří se snaží vyprovokovat společenský střet – a musím jim sdělit, že tady nejsme v Bolivii a že běžný člověk už má plné zuby těch Minářových blábolů o bránění demokracie a výzev k odstoupení legitimně zvolených nejvyšších ústavních činitelů. Nakonec, průzkumy agentur, a to všech, potvrzují vůli občanů této země.

Třicet porevolučních let z tohoto pohledu hodnotím tak, že jsme nevyužili nesporný potenciál našich šikovných lidí. A jestliže nějací samozvanci financovaní bůhví odkud neuznávají hlavní produkt sametové revoluce, což jsou svobodné volby, tak je to hodně špatně.