Pane doktore, v České republice dnes mluvíme o politické krizi. Začalo to nejmenováním Filipa Turka ministrem a vyústilo to ve spor Hradu s vládou, včetně zveřejněné SMS ministra Petra Macinky prezidentem Petrem Pavlem, která byla ale původně poslána přes jeho poradce Petra Koláře. Jak tento vývoj hodnotíte z pohledu ústavního práva a politické kultury?
Považuji za nesporné, že prezident má z titulu své funkce povinnost ministra jmenovat. Jakékoliv snahy o zpochybnění nebo o relativizaci této jeho ústavní povinnosti jsou liché. A už vůbec nerozumím některým kolegům, kteří Ústavu vykládají podle toho, zda je ve funkci Miloš Zeman nebo Petr Pavel. Zbytek této kauzy snad ani není nutné komentovat. S jedinou výjimkou, a tou je moment, kdy Petr Macinka řeší zásadní politické otázky s Petrem Kolářem. Nechápu, že se média věnují obsahu jeho SMS zpráv, ale nepřijde jim divné, že zatímco hlasem a tváří Hradu je Petr Pavel, mozkem je evidentně někdo jiný.
Spor dál sílí: Petr Macinka říká, že bude Hrad v zahraniční politice ignorovat, mluví se o jeho faktickém odstavování a podle informací ParlamentníchListů.cz také o ztrátě důvěry kvůli únikům citlivých informací z neveřejných jednání, které mají vycházet z Hradu. Co taková situace znamená pro fungování vztahů mezi ústavními institucemi?
Žijeme v době, kdy místo skutečných témat ovládá společnost politický aktivismus. A tomu odpovídá i způsob vystupování politiků, včetně prezidenta republiky. Podle mě nemá mít prezident žádné reálné pravomoci. Na tom nic nemění ani nesmysl v podobě zavedení jeho přímé volby. Objevují se názory, že je potřeba změnou Ústavy pozici prezidenta posílit. Se změnou Ústavy souhlasím, ovšem jen v tom, že by se volba prezidenta měla vrátit k původní úpravě. V České republice prostě prezident hraje spíše jakousi ceremoniální a reprezentační funkci. Nic víc, nic méně.
Psali jsme:
Do toho vstupují občanské iniciativy. Na aktuální spor Hradu s vládou navázal spolek Milion chvilek pro demokracii demonstrací, kde zaznívala otevřená podpora prezidenta i výzvy k další mobilizaci. Jak vnímáte roli ulice ve chvíli, kdy se konflikt odehrává hlavně mezi institucemi?
Kdo je vinen současnou situací?Anketa
Na demonstraci výrazně vystoupili i umělci, například Hynek Čermák nebo Jitka Čvančarová, kteří mluvili o hodnotách a příkopech ve společnosti. Jakou roli podle vás hrají známé osobnosti v takto vyhrocených politických sporech?
Lidi, které známe z televize, kina nebo sociálních sítí, dokáží něco, co my, běžní občané, nedokážeme. Zdůraznit nějakou myšlenku. Přitáhnout pozornost lidí i médií. Jinak to ale jsou normální lidé. A i když mám Hynka Čermáka jako herce rád, myslím si, že pokud ho někdo prezentuje jako nějakého reprezentanta moderní kulturní fronty, je to hodně nadnesené. Když budu chtít udělat reklamu, najmu si někoho, koho mají lidé rádi. A třeba Hynek Čermák je v tomto směru dobrá volba. Ale to je vše. Naprosto netuším, proč by zrovna tým Čermák, Čvančarová, Jagelka, Cibulka a Haváčová měl ve veřejné diskusi hrát nějakou zvláštní roli. Důvěryhodnost toho, co říkali na pódiu, nakonec popřeli sami, když odmítli nabídku ministra Klempíře k osobnímu setkání. A jen tu svou show prodlužují. Je to jen marketing bez jakéhokoliv obsahu.
Fotogalerie: - Stojíme za prezidentem
Když se ještě zastavíme u samotného spolku Milion chvilek pro demokracii. Ten v minulosti svolával masové demonstrace proti Andreji Babišovi či Miloši Zemanovi, zatímco za vlády Petra Fialy – například v kauze ministra Pavla Blažka a bitcoinů – volil spíš otevřený dopis a jednání. Jak tento rozdíl v přístupu čtete vy?
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Součástí demonstrace byly i silné výzvy na obranu Česká televize, včetně varování, že „jak se sáhne na poplatky, nedáme se“, a Mikuláš Minář mluvil o dalších protestech. Co podle vás tyto výzvy vypovídají o vztahu části veřejnosti k institucím státu, k moci a k právnímu státu?
Kritický pohled lidí na stát a jeho instituce považuji za něco, co je správné a co je potřebné. Státní instituce ztrácejí důvěru lidí, ale to skutečně není chyba ani problém lidí. Pan Minář, Milion chvilek a lidé kolem nich ale tématu veřejnoprávních médií nerozumějí a používají ho jen jako nástroj na rozdmýchávání negativních emocí mezi lidmi. Téma poplatků vůbec nesouvisí s budoucností České televize. Podle mě neexistuje žádný právník, žádný ekonom, který by tvrdil, že současné nastavení tzv. koncesionářských poplatků je správné. Máme tu tedy tři témata. Změnu financování veřejnoprávních médií, a to je něco, co je jednoznačně nezbytné. Reformu těchto médií, což je taky nezbytné, ale se zrušením poplatků to přímo nesouvisí. A pak téma kultury naší společnosti. A s ním souvisí ony výzvy k obraně televize, k dalším protestům. Reprezentanti Milionu chvilek prezentují bezobsažné výkřiky, laciné fráze. A i když ve spojení s Českou televizí narážejí na důležité téma, nemají k němu co říci. Jejich výzvy jsou naprosto prázdné. Se vztahem veřejnosti k institucím a k právnímu státu to nemá nic společného. Jsou to skutečně sice líbivé, ale bezobsažné fráze, je to jen prázdný populismus.
Psali jsme:
Spor se dotýká tedy i ČT. Mluví se o možné stávce kvůli rušení koncesionářských poplatků a vznikají petice na obranu současného modelu financování. Kde je podle vás hranice mezi obranou nezávislosti veřejnoprávního média a politickým tlakem?
Tak znovu. Současná diskuse o financování České televize nemá vůbec nic společného s její budoucí povahou. Chce snad někdo tvrdit, že třeba Dánsko popřelo nezávislost svých veřejnoprávních médií? Nebo chce snad někdo tvrdit, že dává smysl, aby každý vlastník mobilního telefonu platil za obsah, který nepoužívá? Nebo je snad fér, aby provozovatel hotelu s 20 zaměstnanci, s pokoji, v nichž má pro své platící hosty televizi, neplatil žádný poplatek, ale majitel fabriky, kde pracuje 2000 lidí u strojů, ho platil? To, co slyšíme, je křik těch, kdo si z veřejnoprávních médií udělali zdroj obživy. A logicky se bojí, že o něj přijdou. S otázkou plnění cílů médií veřejné služby to nemá nic společného.
A závěrem ke svobodě projevu: po sněmovním semináři poslance Jindřicha Rajchla ke covidu zazněla kritika, že se šířily dezinformace a objevily se úvahy o „preventivních žalobách“ či trestech za názory. Co to podle vás říká o tom, kam se u nás posunula hranice otevřené debaty?
Já bych výhrůžky nějakých křiklounů nebral vážně. Kritiku nepovažuji za něco, čemu se bránit, i když je to kritika bez argumentů. Otevřené debatě na téma covidové pandemie brání zejména politici a média, včetně těch, která si platíme. To, co mi vadí, je, že předseda vlády Andrej Babiš sice naznačil, že by se chtěl s covidovým obdobím nějak vyrovnat, ale současně jmenuje ministrem zdravotnictví Adama Vojtěcha, který si mezi své poradce vybere lidi, jako je Rastislav Maďar, tedy přesně ty „odborníky, jimž jsme uvěřili“. Považuji za nezbytné, aby vláda iniciovala skutečnou širokou otevřenou diskusi za účasti nejen příznivců, ale i kritiků tehdejších opatření. Diskusi medicínskou, ale i ekonomickou a hlavně právní.
Když to všechno spojíte – spor institucí, zákulisní vlivy, úniky informací, tlak ulice i média – kde dnes vidíte největší riziko pro fungování české demokracie?
V neschopnosti se bavit, diskutovat. Média, politici i sociální sítě vytvořili v lidech pocit, že musí patřit k nějakému názorovému táboru. Nemusí. A já si opravdu myslím, že většina lidí, kteří přišli na nedělní demonstraci Milionu chvilek, má podobný hodnotový systém, jako ostatní. Jen jsme ztratili schopnost diskutovat, schopnost přijmout fakt, že si někdo může myslet něco jiného a že na tom není vůbec nic špatného. Místo hledání řešení se jen překřikujeme. A toho zneužívají lidé, kteří mají pod kontrolou funkční marketingové nástroje. Ať už jimi jsou sociální sítě, novináři, herci nebo politici. Hlavním rizikem demokracie je rezignace na diskusi, ztráta respektu k názoru druhého.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 6 čtenářů)
Překračuje podle vás prezident Petr Pavel své ústavní pravomoci?
