Světem otřásla zpráva o tom, že měl být otráven vůdce ruské opozice Alexej Navalnyj. Ruští lékaři hovoří o „nízkém cukru“. Komentátoři dávají jeho kritický zdravotní stav do souvislosti s děním v Bělorusku. Jaký názor máte vy?
Děkuji vám, paní redaktorko za otázky a možnost sdílet s vámi i se čtenáři odpovědi nezávislé osoby s náznakem širšího kontextu. Pandemie strachu z mutujícího koronaviru, chaos a rychlost změn v dění nejenom v Ruské federaci a v Bělorusku, ale i například v samotné Evropské unii a v Evropské komisi, doprovázejí konání vlád a ubírají čtenářům zdroje, které je nutno aktivizovat, chce-li se čtenář vydat na cestu k jejich pochopení.
Za prvé, přeji Alexeji Navalnému a jeho rodině, aby se brzo jeho zdravotní stav stabilizoval a vyléčil se, aby mohl působit, jak vy to nazýváte, jako vůdce ruské opozice. Kreml potřebuje živého Navalného, ne mrtvého. Z vašeho označení Navalného jako vůdce ruské opozice v kontextu diskusí v sociálních sítích a veřejnoprávních médií Západu o příčině hospitalizace, diagnóze, stavu zdraví a dalšího léčení Navalného v Německu vyplývá, že máme co dělat s lékařskou, politickou, případně i vojenskou problematikou, s motivy a s dvojitou otázkou:
1) Cui bono? Tato latinská fráze znamená v čí prospěch? Používá se v kriminalistice, trestním právu, při soudních procesech, detektivkách apod.
2) Cui prodest? Touto frází se tazatel ptá na motiv trestného nebo jiného činu vycházeje ze zkušenosti, že úmyslné trestné činy jsou motivovány vlastním obohacením pachatele, získáním větší moci, vlivu, konkurenčních výhod apod. Používáním této fráze se proslavil římský konzul Lucius Cassius Longinus Ravilla (kolem 125 př. n. l.). V roce 52 př. n. l. ji zpopularizoval Marcus Tullius Cicero ve své obhajobě Tita Annia Milona Papiana. Zmiňuji se o této frázi, protože se používá v politice jako naznačení, že za politickým činem je kromě oficiálního důvodu i důvod jiný. Protože se v politice pro nic za nic neděje nic, jakákoli individuální příhoda s Navalným v opozici se musí hodnotit v souvislosti i s děním v Bělorusku, EU a USA.
To i proto, že diskuse zarazil virus nedůvěry k ruským lékařům, virus patologického podezřívání Kremlu západními médii, manželkou Julií a bratrem Navalného, a virus důvěry k berlínské klinice Charité a k Evropskému soudu pro lidská práva. Hudební doprovod v boji různých virů představuje hysterie asistentů Navalného, ředitele nadace Ivana Ždanova, a v neposlední řadě nabídka filmového producenta jménem Jaka Bizil a organizace Cinema for Peace. Jenom naivní nebo hloupý člověk nevidí a neslyší cvrkot peněz, propagandy a info-spoofing.
Takový mix virů s mezinárodní podporou nutí člověka se selským rozumem zamyslet se nad smyslem a aplikací sakrální oběti. Ta se z různých důvodů doposud neobjevila v Bělorusku. Ale s pravděpodobností hraničící s jistotou se určitě ještě objeví. Jestliže Keltové věšeli na stromech oběti Esusovi, bohu větru, aby si je tak mohl náležitě pohoupat, staří Germáni a Vikingové oběšením vzdávali úctu bohu Ódinovi, který se podle legendy sám oběsil na světovém stromě Yggdrasilu, aby tak dosáhl osvícení – tak v případě Navalného a Běloruska se nabízí posuzovat jiný, možná dokonce nový druh sakrální oběti.
O obětech a času obětování dnes rozhodují loutkovodiči. Že Navalnyj je jednou z mnoha loutek, podobně jako je bloggerka, žena v domácnosti a manželka exkandidáta na prezidenta Běloruska, nebo dokonce sám ministr zahraničí Běloruska, by nemělo být u nikoho pochyb. Loutka je nevinná, protože je loutka. Nitě nebo dráty, které vedou loutku na scéně, se vždy ztrácejí ve tmě nahoře. Loutky, děti a koncentrovaný divák si myslí, že loutka mluví. Dnes si to myslí i média, statisté a upřímní podporovatelé tzv. opozice. Proto jsou loutky nebezpečné.
Co se týče požadavku na převoz a léčení Navalného do berlínské kliniky Charité, je nutné povolat paměť na pomoc k vysvětlení některých politických souvislostí. Například. Ukrajinský exprezident Viktor Juščenko, prý otrávený dioxinem, se tam léčil. Po 15 letech a mnoha změnách ve vládě Ukrajiny musela každá ukrajinská prokuratura přiznat, že neexistuje žádný důkaz. Zato ale stačilo falešné nařknutí (fake news) k odstartování oranžové revoluce a rusofobie na základě amorálnosti vládní moci. Dodnes soutěží výborně placení propagátoři rusofobie v obviňování Kremlu v amorálnosti.
Po Juščenkovi byla v klinice Charité také nemocná premiérka Julie Timošenko. Opět nic. Dnes běhá jako za mlada a nikdo neví, jak došlo k zázraku. Nabízí se proto jednoduchá otázka: Proč nevyužít reputace kliniky pro Navalného? Prezident Putin přece mluvil krátce před příhodou v Omsku s kancléřkou Merkelovou o Bělorusku, a prezident Lukašenko s ní odmítl mluvit?
Osobně hodnotím dnešní (21. 8.) povolení k převozu Navalného do Berlína jako symptom povrchní slabosti Kremlu s možným nepoučením se z minulosti. Současně a v kontextu zjevného nedocenění ruských lékařů, desetiletími prověřené ruské toxikologie na světové úrovni a zkušenosti se nabízí symptom síly Kremlu ve formě akceptování sakrální oběti (v Německu), kterou potřebuje Západ a nezveřejnitelné rozhodnutí Kremlu týkající se představitelného vývoje v Bělorusku.
Rozhodnutí a vývoj nemohou přinést žádnou radost EU a elitám členských států v době gest, hospodářské deprese a politického chaosu v USA. I v případě Navalnyj, úterní rozhovor ministrů obrany USA a Ruské federace a plánovaná návštěva náměstka ministra Pompea, diplomata Stehpena Bieguna v Moskvě a Vilniusu platí, že pravda se nebojí ničeho, leda toho, že bude utajena.
Navalnyj byl několikrát zatčen, je známý jako odpůrce Kremlu. Kdo všechno by mohl mít zájem na tom, ho umlčet?
Zájem na umlčení Navalného mohou mít pouze jeho loutkovodiči. Obyčejný člověk se k Navalnému nedostane. Vnitřní zrada se vyloučit nedá. V Omsku se kolem Navalného pohyboval jeho asistent. Je jedno, jak se jmenuje a co dělal v týmu Navalného. Za loutkovodiče v dané situaci konají v páru kancléřka Merkel s nabídkou léčení v Německu a prezident Macron s nabídkou azylu ve Francii.
Ruští lékaři se snaží předejít obvinění ze spoluviny na případné smrti Navalného s prohlášením a zveřejněním výsledku elektroencefalografie, předáním odpovědnosti příbuzným Navalného a německým lékařům, specializovaných v resuscitaci.
Bohužel, to vše nebude v případě smrti stačit k vyloučení pomluv a kritiky Kremlu, jak dokazují zástupně případy Litviněnko, Skripal & Co a další.
Očekáváte v Rusku demonstrace? Do jaké míry se spojí protesty s ohledem na dění v Bělorusku s tím, co se stalo vůdci ruské opozice?
Žádné demonstrace v Rusku ani v Bělorusku ve spojení s příběhem Navalnyj neočekávám. Navalnyj má dnes pouze symbolickou cenu pro Kreml, a to jenom, když bude živý. Zemře-li a projeví-li se snaha o jeho sakralizaci s pomocí rusofobie a bůhví čeho ještě, velká většina ruské veřejnosti si oddychne. Kreml bude muset čekat, zda se objeví náhradník z rezervy. Protože všechny rezervy jsou již zmapované, neočekávám ani zde překvapení.
Psali jsme:
V souvislosti s Běloruskem jste psal o tom, že ze zahraničněpolitického hlediska Ruská federace a ČLR budou muset modifikovat svoji zahraniční politiku. Můžete to, prosím, více vysvětlit?
Odpověď na otázku není a nemůže být krátká, jednoduchá a pro většinu čtenářů jednoznačně srozumitelná. Proč? Uvedu tři příklady spojené s posledním příspěvkem Běloruský tanec a doplním je deseti krátkými vysvětleními.
Úspěšná zahraniční politika v představitelné budoucnosti a během transformačního procesu politicko-hospodářského a vojenského uspořádání světa bude muset být výrazně aktivnější, agresivnější a srozumitelnější pro dav, než je tomu dnes. Formulace higly likely, nekonkretizované asymetrické reakce a dlouhá přemýšlení o následcích – která by měla být dávno a předem připravená v dopadových analýzách – se přežily.
Vše, co nese s sebou nebo může nést citelné následky pro obyvatele, včetně RF a ČLR, se musí zrcadlit ve srovnání historických faktů a v intenzivním využití měkké a chytré síly s použitím moderních ICT. Použití tvrdé síly musí být jasně definováno a zveřejněno, protože jenom strach ze smrti a strach o přežití dávají naději na zpomalení procesů a konfliktů v novodobé formě a obsahu.
EU zadlužení může sloužit jako příklad. Strach ze ztráty moci se má podle autorů záchranného plánu stát řiditelným s pomocí obrovského zadlužení států teď, splátkovou povinností poté, co zadlužující nebudou u moci, a využitím znalosti ICT.
ICT obsahují mj. funkce informace a široké veřejnosti méně známé charakteristiky práce odborníků, včetně těch, kteří pracují v oblasti finančních operací. V ní se pracuje s obrovskými datovými bázemi bez používání kvalitativní charakteristiky dat. Proto má cca 98 % finančních operací ryze spekulativní charakter. Ten vylučuje racionální řízení rizik a vede digitální ekonomiku a mýty omámené občany do slepé ulice. Proto státy pod tlakem FED, WB, IMF, BIS (Bank for International Settlement) by měly znát, kde je červená linie.
Strategie pro použití tvrdé síly a pravidla, jak jednat se státy-trpaslíky kalícími mezinárodní vztahy, mohou zabezpečit relativní pořádek ve vztazích mezi velmocemi. Vůdci států-slouhů si často neuvědomují rozdíly mezi informací potřebnou a parazitní, bezpečnou a nebezpečnou, meta-informací a hyper-informací (spam, fishing), hype apod. O tom, že informace podléhá zákonu entropie, a co nabízí například jedno ze základních děl politické literatury, Vladař autora Niccolo Machiavelliho, nemluvě.
V indikovaném kontextu se proto musí hodnotit i hlavní trendy doby.
A) Probíhající de-globalizace mezinárodního obchodu, financí a měn, komunikačních prostředků a technologií, a v neposlední řadě změny vzdělávacích systémů a mezinárodní vědeckotechnické spolupráce, vyžadují specifickou definici národních zájmů, bilaterální přístup a modifikovanou zahraniční politiku.
B) Taková zahraniční politika obsahuje zohlednění skutečnosti, že tradiční diplomacie se stěhuje z kanceláří ministerstev zahraničí na ulici. Proto roste význam tzv. lidové, národní diplomacie. Ta snad jako jedna z mála staro-nových a prověřených forem je a může být i nadále schopná komunikovat s davem v kvalitativně novém informačním prostředí. To charakterizuje optimalizovaná stará praxe vnějších intervencí, které dnes nazýváme barevnými revolucemi, NGO apod.
C) Modifikovaná zahraniční politika a diplomacie musejí veřejně přiznat, že národní zájem a státní suverenita mají absolutní přednost před jakoukoli dohodou, spojenectvím a spoluprací. Proto se vyžadují nové formy komunikace a strategického zabezpečení národních zájmů a lidské důstojnosti.
Indikativní vysvětlení (viz níže) mohou napomoci porozumět, oč se jedná.
1) Hlavní nebezpečí výchovy a vzdělávání spočívá na základním psychologickém omylu, tj. na představě, že se inteligence rozvíjí učením nazpaměť. Tím vzniká snaha naučit se co nejvíce. V podstatě lze označit takovéto vzdělání jako práci, která je opřena o víru, která připravuje jenom pro veřejnou službu. V ní k dosažení úspěchu není třeba projevit ani záblesk vlastní iniciativy. Proto téměř vše obyčejně končí tak, jak to známe: zklamáním, oslabením a ničením demokratických principů a bezmocností občanů.
2) V současném informačním prostředí s přítomnou umělou inteligencí (zatím převážně na nižší úrovni), závislostí davu na rychlých změnách bez znalosti kontextu, rozrušení tradičních vzorů diplomatické komunikace a praxe, praktická neexistence národních zájmů států-slouhů a asymetrických spojenců, a v neposlední řadě používání cizího jazyka ke komunikaci s méně a méně všeobecně vzdělanou veřejností – zvětšuje moc slova natolik, že stačí označit dobře volenými výrazy i nejnenáviděnější a hloupé věci tak, aby je davy přijaly.
3) Z historie víme, že vzýváním svobody a bratrství mohli jakobíni zavést despotismus, tribunál podobný inkvizičnímu soudu a krveprolití, připomínající lidské hekatomby starého Mexika. Stalo se tomu tak, protože umění vládců spočívá hlavně ve správném zacházení se slovy a v uvědomění si, že stejná slova mívají v téže společnosti pro různé vrstvy a etnicity odlišný smysl. To znamená: Přestože užíváme zdánlivě téže slova, nemluvíme stejným jazykem.
4) V románských a anglosaských duších odpovídá například slovo demokracie opačným ideám a představám. U románských národů znamená slovo demokracie především potlačení vůle a individuální iniciativy ve prospěch celku představovaného státem. Stát má vše řídit, centralizovat, monopolizovat apod. U Anglosasů, a to zvláště u Američanů, slovo demokracie představuje opak: intenzivní rozvoj vůle a jedince a co možná největší omezení státu, kterému se kromě policie, armády a diplomatických styků nic neponechává. Dokonce ani vzdělání a výchova. Totéž slovo má tedy u dvou národů zcela protichůdný smysl. Nabízí se otázka: Kolik procent čtenářů a současných vůdců si uvědomuje, co znamená demokracie a svoboda v Ruské federaci a v ČLR?
5) Přidám-li k tomu skutečnost, že svět je různorodý a multipolární, že vůdcové nebývají zpravidla muži myšlenky, ale činu s malou prozíravostí, která vede obyčejně k pochybnostem a nečinnosti, dostáváme se do situací, které nutí používat čistá a prostá tvrzení bez uvažování a bez důkazů. Jedná se o jeden z nejjistějších prostředků pro ukotvení ideje v mysli davu. Čím je tvrzení stručnější a je zbaveno důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Dokazují to náboženské knihy a zákoníky všech věků, které užívaly vždy pouhá tvrzení. Dnes to dokazují státníci, politická stanoviska, reklama apod.
6) Protože tvrzení nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy, používá se stará rada Napoleona a Goebbelse: existuje jenom jeden důležitý řečnický obrat, a to opakování. Tvrzená věc se opakováním ustálí v myslích do té míry, že je přijata za dokázanou pravdu. Proto je možné vést davy vzory, a nikoli argumenty. Proto lidé a osobnosti s věděním, kteří stojí nad svou dobou, nemají obyčejně na společnost a dav skoro žádný vliv. Propast je příliš hluboká. Nedovoluje proto mimo jiné Evropanům se všemi výhodami své civilizace mít zásadní vliv na orientální národy a Asii.
6) Další fenomén představuje prestiž. Zvláštností prestiže je především to, že nám brání vidět věci tak, jak ve skutečnosti jsou, a že ochromuje naše úsudky. Davy potřebují vždy, a jedinci velmi často, zcela hotové názory na všechny věci. Úspěch těchto názorů nezávisí na tom, jak dalece jsou pravdivé nebo pomýlené, ale závisí na své prestiži. Prestiž ztracená neúspěchem mizí velmi rychle, a může být také vyčerpána diskusí. Těch máme denně v TV více než dost. Kriticky rozebraná prestiž přestává být prestiží. Proto bohové a lidé, kteří si dovedli dlouho zachovat svou prestiž, nestrpěli, aby se o nich diskutovalo. Chceme-li se dát obdivovat davy, musíme si je vždy držet od těla. Proto by neměla žádná vláda přistupovat na vynucenou diskusi nebo dialog s davem a pod tlakem. Platí to pro všechny státy na světě.
7) To i kvůli skutečnosti, že národy vždy nesnášenlivě bránily svá přesvědčení. Nesnášenlivost je z hlediska filozofického nesprávná, v životě národů je však ctností. Jen proto, aby středověk založil nebo udržel obecné víry, zapálil mnoho hranic, zabil mnoho vynálezců a novátorů a pro obranu idejí mnohokrát rozvrátil svět a obětoval miliony mrtvých. Proto zemřou v představitelné budoucnosti miliony lidí.
8) Velikost civilizace nemůže být závislá na volebním mínění davu, jež je pouze výrazem počtu. Nejenom proto, ale i kvůli potenciálu přetvoření idejí do dogmat, hlasování davů může být velmi nebezpečné. Dogma o suverenitě davů lze filozoficky hájit právě tak málo jako středověká dogmata náboženská. Dogma o svobodě, demokracii a lidských právech má však dnes absolutní moc. Není možno na ně útočit, jako se to dělo v minulosti. Na dogma působí jedině čas. Proč?
9) Protože existuje duševní inferiorita všech kolektivů, ať je jejich složení jakékoli. V davu se úroveň lidí vždy vyrovnává. To je problém centralizace, globalizace, unifikace, inkluze apod. Umí-li někdo cizí jazyky nebo je-li matematikem, architektem, doktorem medicíny nebo advokátem, nenabývá touto skutečností jasnou představu o otázkách, jež mají co do činění s citem a empatií. Všichni uvedení a neuvedení nejsou proto schopni najít řešení sociálních problémů. V nich se nachází obrovské množství neznámých faktorů, které je ovládáno logikou mystickou, citovou a dalšími.
10) Dějiny revoluce ukazují, do jaké míry se může dav stát neuvědomělým a podlehnout vlivům, které odporují jeho vlastním zájmům. Byla to veliká oběť od šlechty, odříci se svých privilegií. Pro členy Konventu znamenalo zřeknutí se své nedotknutelnosti stálé nebezpečí smrti ve vědomí, že popraviště, na které dnes posílají své druhy, je zítra uchystáno pro ně. Dosáhli stupně hypnotizování, které dovoluje formulovat, že – „Rozhodnutí, která jsou nám tolik vytýkána, jsme obyčejně ještě den nebo dva dny předtím nechtěli. Vyvolala je sama krize.“ Tento citát z pamětí Billaud-Varenneových je současně připomínkou, že zákony připravené odborníky a odhlasované (například v parlamentu) jsou ve skutečnosti dílem jednotlivce, a nikoli celého shromáždění. Zákony se stanou špatnými s pomocí řady dodatků, které z nich vytvoří kolektivní výsledek. Dílo davu totiž stojí vždy a všude pod úrovní tvorby osamoceného jedince. Proto odborník se může pouze na okamžik stát vůdcem. V tomto kontextu doporučuji přečíst si a srovnat dílo Gustava Le Bona, Freuda a Junga, a zamyslet se nad objektivní nutností modifikace zahraniční a informační politiky, jako takové.
Co říci na případný zásah ruské armády v Bělorusku, o kterém se diskutuje?
Protože Ruská federace nepotřebuje občanskou válku, nějakou barevnou revoluci v Bělorusku, opakovat chyby z Ukrajiny či přebírat státy s pomocí vojenské intervence, ale potřebuje uklidnění situace především doma a ve svém bezprostředním sousedství, předpokládám, že dojde k alespoň dočasnému uklidnění situace a k neveřejnému a dlouho nezveřejnitelnému rozhovoru Kremlu s prezidentem Lukašenkem. Předpoklad indikuje prohlášení ministra zahraničí RF Sergeje Lavrova z 9. 8. V něm ministr sdělil veřejnosti, že volby v Bělorusku byly neideálními, že moudrý běloruský národ se sám vyrovná se situací a že vnější působení jsou nepřípustná. Kromě toho se uskutečnil 19. srpna telefonní rozhovor premiérů, kterému následoval rozhovor předsedů parlamentů Ruské federace a Běloruska.
Zmiňuji se o rozhovorech, protože obsahují poselství EK (EU), běloruské opozici a prezidentu Lukašenkovi. Pro prezidenta jsou telefonáty a prohlášení ministra Lavrova výchovným prostředkem a zkouškou v situaci, kterou sám zavinil. Pro Kreml se jedná o hru o čas. Ten potřebuje k vyloučení možnosti volit mezi dvěma zly – barevnou revolucí a prezidentem Lukašenkem, k vyloučení transformace vnitřní krize v Bělorusku do konfrontace Ruské federace se Západem a k přípravě zabezpečení statutu Běloruska jako subjektu, a ne objektu vnějšího působení. Bělorusko bude již bez vícevektorového prezidenta Lukašenka a bude státem pro absolutní většinu Bělorusů, především s jedním občanstvím a s jedním pasem. Pro takové Bělorusy zmíněné rozhovory představují ujištění, že Ruská federace zůstává i nadále věrna svým povinnostem vyplývajících z dohody o unijním státu RF – BR.
Z pohledu ze zahraničí mluví pro výše uvedené zástupně následující:
Dnes, 21. srpna, EU požadovala zastavení trestního stíhání členů Koordinačního výboru, o jehož založení zvěstovala 18. srpna paní Olga Kovalkova, a začátek dialogu mezi opozicí a prezidentem. Paní Světlana Tichanovská v tentýž den vyzvala ke stávce pomocí 15minutového video projevu. 20. srpna neuznaly vlády členských států EU výsledek voleb v Bělorusku. 18. srpna poslal prezident Lukašenko vojska do Grodna poté, co 17. srpna oznámil ve státní televizi potřebu nové ústavy, jejíž přijetí má umožnit referendum. Po přijetí nové ústavy se (prý) mohou uskutečnit nové volby prezidenta, do parlamentu a dalších důležitých institucí. Z uvedeného vyplývá, že prezident se snaží vyhrát čas k úniku, k odchodu ze scény, ale i ke mstě. Ta bývá podle tradice většinou sladká a nenabízí čas potřebný k balení velkých kufrů.
Psali jsme:
autor: Daniela Černá
