Jak častým uživatelem sociálních sítí jste, a kdy vás poprvé napadlo, že to na nich je se svobodou slova poněkud problematické?
Používám hlavně platformu Facebook, který mi díky mykologickým a houbařským skupinám umožňuje být v neformálním kontaktu s kolegy a občas se tam objeví i něco vědecky zajímavého. Na druhou stranu ale Facebook je nejen o zájmech. Je také o společnosti, o politice a našich názorech na svět. Já jsem si první vážné problémy uvědomil před několika lety, když Facebook zrušil některé velké ateistické/sekularistické skupiny, mezi nimi Atheist Republic nebo Ex-Muslims of North America.
Za tím stálo to, že tyto skupiny byly hromadně nahlašovány bigotními věřícími pro tzv. „nenávistný obsah“. Šlo samozřejmě o muslimské aktivisty, protože islámští bohoslovci považují ateismus a apostázi, odpadnutí od víry, za těžké zločiny. Účet na Facebooku byl zrušen i známým osobnostem, jako je sekularistický aktivista Kacem El Ghazzali. To, že mají ateisté problémy v islámských teokratických diktaturách, není překvapení. Že představují problém pro Facebook, to už překvapivé je.
V Petici proti omezování svobody slova na sociálních sítích, kterou jste podepsal, se hovoří o selektivní filtraci obsahu a blokací nepohodlných uživatelů ze strany vlastníků platforem. Vy sám máte podobnou konkrétní zkušenost?
Osobně jsem se zatím setkal jen s nepříliš významnými výmazy několika sarkastických komentářů, které někdo nepochopil a nahlásil.
Pokud bych ale měl uvést nějaký typický a zdokumentovaný příklad, pak je tu kauza britského aktivisty Tommyho Robinsona, kterou si prošel například šéfkomentátor Lidových novin Petr Kamberský, jenž ji poté mediálně prezentoval. Stačilo, aby na svůj profil na Facebooku napsal „Tommy Robinson“, a přišlo zablokování účtu.
To je sice skandální, ale pokusy cenzurovat myšlení a diskusi tady byly vždy; my s nimi máme bohaté zkušenost z dob bolševika, nic nového pod sluncem. Co je ale horší? Že existují lidé, kteří se sami zaštiťují demokracií a svobodou, ale tohle jim připadá správné. Ale copak je v pořádku, aby nám někdo přikazoval, o kom se máme, nebo nemáme bavit? To jsme malé děti?
Platformy sice zasahují svým uživatelům do obsahu, ale hájí se tím, že byla porušena jimi stanovená pravidla. Proč by na to neměly mít právo? A jak by bylo možné soukromým společnostem zakázat, aby si pro svůj produkt, tedy pro sociální síť, určovaly vlastní pravidla?
Myslím, že pravidla si mohou stanovovat skupiny v rámci platformy. Pokud si na Facebooku založím skupinu, mám právo stanovit její pravidla a trestat jejich nedodržování banováním nebo vyloučením. Proč také trpět ve skupině někoho, kdo vám soustavně narušuje její smysl? Pokud je v pravidlech třeba zákaz používání vulgárních slov, tak je to nutné respektovat. To ale nikomu nebrání, aby si založil vlastní skupinu, v ní se vyjadřoval jako dlaždič a banoval všechny slušňáky. To je svoboda, a je to v pořádku.
S platformami je to ale jiné. Jaké pravidlo porušili ti, kteří napsali „Tommy Robinson“ a byli za to sankcionováni? Žádné, žádný seznam zakázaných slov nebo jmen u podmínek používání služby nebyl. Laicky bych řekl, že by tedy Facebook měl dopředu deklarovat, že je platformou vyznávající ideologii nové levice, že je otevřený pouze těm lidem, kteří tuto ideologii sdílejí. A všichni ostatní že budou mazáni a blokováni, pokud se k ní připojí.
Psali jsme:
Jenže kdyby něco takového Facebook deklaroval, měl by výrazně nižší počet uživatelů. K čemu dochází teď, to je plíživá manipulace s uživateli postupně ukrajující kolečko po kolečku z naší svobody, přičemž cílem je, jak se mi zdá, vytvoření společnosti, která již nebude pluralitní. Povoleny mají být jen některé názory a vše ostatní bude „společensky nepřijatelné“.
Součástí tohoto trendu jsou jevy, které v poslední době pozorujeme na Západě třeba v akademické sféře, tedy cancel culture, deplatformizace. Zdá se, že strategie levicových radikálů známá jako „dlouhý pochod institucemi“ již nese první ovoce. Naneštěstí pro nás.
Bylo by proto řešením – sociální sítě jako prostředek komunikace nepoužívat?
Význam sociálních sítí v posledních letech dramaticky stoupl – už nelze říct, že je to „hospoda, do které prostě půjdete, anebo nepůjdete“. Odehrává se tam společenský život milionů lidí, funguje tam trh, sdílejí se myšlenky, diskutuje se a odehrává se tam i politický boj, který může rozhodovat volby. A v takovém prostředí velmi záleží na tom, kdo do něj má přístup a kdo tam dostává slovo a jakým způsobem.
Veškeré deformace svobodné diskuse mají přímý vliv na společnost a demokracii, a proto nás to musí zajímat. I za cenu vzniku regulačních nástrojů, pokud budou potřeba.
Zpočátku se omezující zásahy na sociálních sítích děly v reakci na kontroverzní názory radikálů, postupem času se ale rozšiřují čím dál víc. Nevychází však tento postup vlastníků platforem vstříc společenské poptávce po politické korektnosti, kdy se ve veřejném prostoru už netoleruje nic, co by se mohlo kohokoli dotknout, ať už v souvislosti s pohlavím, náboženstvím, národností nebo barvou pleti?
Přesně tak to lze často číst v diskusích na sociálních sítích, že jde jen o nástroj proti rasismu, xenofobii, šíření nenávisti, islamofobii atp. Ruku v ruce s tím jde představa, že tzv. politická korektnost je jen obyčejná slušnost či zdvořilost. Avšak, nic není vzdálenější realitě, protože tzv. politická korektnost je ideologický nástroj nové levice pro umlčování nelevicových myšlenek. Rasismus je samozřejmě ohavnost, jenomže to slovo je v současnosti zneužíváno k očerňování oponentů a k jejich vyloučení z veřejné diskuse. Jako rasismus jsou tedy nálepkovány jevy, které rasismem vůbec nejsou.
Nebo to protežované slovo islamofobie – v praxi ji nelze odlišit od prosté kritiky islámu, jak se o tom před časem přesvědčil i slavný biolog Richard Dawkins, kterému neumožnili jakožto „islamofobovi“ vystoupit v Berkeley v Kalifornii v rádiu. Je to o to větší paradox, že právě ateisté – a homosexuálové – jsou nejohroženější menšinou ve všech islámských teokraciích. Tato do očí bijící nelogičnost v učení levicových ideologů – obhajujících současně islám i LGBT osoby – je jedním z mnoha vnitřních rozporů, které lze vypozorovat.
Britský aktivita Maajid Nawaz v této souvislosti hovoří o tzv. „regresivní levici“, která toleruje zpátečnické ideologie v důsledku multikulturalismu a kulturního relativismu.
Myslíte si, že se na sociálních sítích těmi nejrůznějšími zásahy – jejichž původním záměrem bylo odstraňovat především nenávistné projevy – odehrává i politický boj, tím, že nadnárodní korporace jako vlastníci platforem rozhodují o tom, které příspěvky potlačí a které čtenářům úplně odfiltrují? Ve prospěch jakých politických sil by to takhle fungovalo?
Neumím posoudit, do jaké míry se to děje, a do jaké míry se to děje záměrně, tedy ve smyslu, že je to na Facebooku a jinde například centrálně řízeno... to by vyžadovalo odbornou analýzu. Ale že to je politický boj, který reálně probíhá, o tom jsem přesvědčen. Stejně tak jako o tom, že současné nastavení těch schémat vyhovuje jedině nové levici.
Lidé jako jednotlivci, ale i jako celek, se stávají závislými na novém článku technologie, tedy v tomto případě na sociálních sítích. Jak čelit tomu, že technologie postupně ukusuje svobodu? Nebo je ve vývoji lidstva technokracie nevyhnutelná?
Co podle Vás nejvíc pomáhá proti koronaviru?Anketa
Aby však toto snažení bylo vůbec možné, nelze jednotlivé účastníky z debaty předem vylučovat podle ideologických kritérií. A to se děje.
Úspěšný herní vývojář Daniel Vávra na podporu zmíněné petice napsal, že okřikováním druhých to začíná, koncentračními tábory to končí. Žádá Parlament ČR, aby neprodleně změnil zákony tak, že Facebook už nebude moci banovat lidi a mazat je z historie. Tohle je země husitů. Vidíte situaci podobně dramaticky?
Tuším, že v jednom ze svých nedávných vystoupení pan Vávra řekl, že pokud vyčleníte nějakou skupinu z diskuse, tak ti lidé nepřestanou existovat, ale pravděpodobně se ještě více naštvou. Problém se tím nevyřeší, ale naopak se společnost spíše polarizuje.
Vidíme, jaká je situace s extrémní levicí ve Spojených státech, kde hoří domy a celé městské čtvrti ovládlo násilí. Požadavky revolucionářů z hnutí Black Lives Matter rostou a prosazuje se heslo „kdo není s námi, je proti nám“. Lidé jsou demonstrativně a pod pohrůžkou násilí přinucováni k veřejným projevům souhlasu s revolučním davem. Kdo by něco takového v USA ještě před několika lety čekal? A opravdu je žádoucí, aby takovéto hnutí bylo na sociálních sítích nekritizovatelné? Co přijde pak?
Historická zkušenost z našeho kulturního prostoru, konkrétně například s lysenkismem, který byl také formou politické korektnosti, nám ukazuje, že i říše naprostých bludů může vzniknout velmi rychle a s devastujícími následky jak pro konkrétní lidi, tak pro společnost. Proto není možné brát to, co se děje, na lehkou váhu. Ale husity bych z toho raději vynechal.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
